Krásně mlčet

Říká se, že člověk během života projde několika světy, aby teprve na konci pochopil, který z nich byl ten skutečný. Já jich prošel několik. A každý z nich mě učil jiný druh hlasitosti, než jsem konečně našel své ticho.

Můj první svět byl čistě technický. Zděděný po otci. Na ČVUT jsem studoval letadla a rýsoval křídla, která měla unést tuny kovu a stovky lidských nadějí. Byla to zvláštní práce. Člověk kreslí něco, co má jednou vzlétnout, a přitom sedí celý den u stolu.

Můj otec letadla miloval. Rozuměl jim jako starému příteli a nebe pro něj bylo synonymem svobody, i když mu ji život nakonec vzal. Z konstrukčních kanceláří jsem ale utekl. K filmu.

Dodnes tomu světu říkám „cirkus“. Je to chaos složený z reflektorů, kamionů, herců a nekonečného čekání, které střídají výbuchy adrenalinové práce. Žijete tam mimo běžný čas.

Měl jsem štěstí na mistry.

Otakar Vávra byl ztělesněná autorita; u něj se film nestavěl z improvizace, ale z matematické přesnosti.

Václav Vorlíček zase věděl, že humor je otázkou vteřin. Když pointa přijde o vteřinu dřív nebo později, celý vesmír vtipu se zhroutí.

Pak přišel moment s Matěm Hollým. Pro jeho povahu a noblesu jsme mu říkali „maďarský gróf“. Uprostřed natáčení se prostě rozhodl odejít z placu. Při odchodu jen nahlas, aby všichni věděli, že mi předává pomyslnou štafetu prohodil:

„Tak to natoč.“

Stál jsem tam za kamerou a poprvé v životě ucítil tu ohromnou váhu zodpovědnosti. Všechno, co se stane v příští vteřině, bylo v mých rukách.

Film ale není jen vysoké umění. Často je to i čistá absurdita.

Jako když jsem ležel pod postelí při natáčení milostné scény a šeptal herci repliky, protože je zapomněl. Kamera běžela, romantika stoupala a já pod matrací dělal nápovědu.

Nebo ten den v Žatci. Celé město čekalo na sníh pro velkou zimní scénu. Komparz mrzl, sněhová děla chrlila chemické vločky, ale vypadalo to falešně. Pak dorazil producent Bouček, vystoupil z auta a s klidem proroka řekl:

„Přivezl jsem vám sníh.“

Do dvaceti minut se otevřelo nebe. A z něj se pomalu a tiše začal sypat opravdový, čistý sníh. Vydržel přesně ten jeden natáčecí den, než přišla obleva. Takový je film - magie, která poslouchá jen vyvolené.

Jenže pak v mém životě přišel zlom, který žádný scenárista nepředpokládal. Vlastně jsem v to nedoufal, nepřemýšlel o tom. Ale v padesáti letech se mi narodila dcera. Najednou jsem zjistil, že moje největší životní role nebude režisérská. Bude to role otce.

Když jí byl rok, odešel jsem od filmu.

Zůstal jsem s ní doma až do jejích šesti let. Můj svět se z „cirkusu“ smrskl na pár místností, na první krůčky a ticho dětského spánku. A paradoxně mi ten svět nikdy nepřišel malý.

Dnes je jí čtrnáct. Má lehkou poruchu autistického spektra a vnímá svět trochu jinak než většina z nás. Dokáže jít šest hodin podél řeky a neříct jediné slovo. Jen poslouchá. My tomu říkáme, že spolu krásně mlčíme.

Vezmeme batohy a zmizíme z Prahy. Berounka, Sázava, hory. Spíme v hamakách pod širákem. Oheň rozděláváme jen na čaj, není pro nás důležitý. Naším živlem je voda. Voda je naše krev. Večer ležíme v hamakách, držíme se za ruce a posloucháme šumění vody a vítr ve větvích.

Někdy si povídáme o věcech, které jsem zažil, o lidech, kteří už tu nejsou, a o řece v Troji, kde jsem vyrůstal. A někdy nemluvíme vůbec.

Oheň můžeš uhasit, vodu můžeš přehradit, ale nikdy ji úplně nezastavíš. Život je jako oheň - hoří jasně, ale až přijde jeho doba, vyhasne. Voda ale poteče dál, staletími, tiše a trpělivě. Vždycky si najde cestu.

V mém stoletém dubovém pracovním stole je jeden šuplík. A v něm leží rukopis. Kniha. Není určena pro současný svět, pro kritiky ani pro čtenáře. Je jen pro moji dceru.

Až ji jednou otevře, možná pochopí, že život je vlastně jen dlouhá cesta podél řeky. A že ten největší dar, který jsme si mohli dát, bylo to, že jsme spolu uměli krásně mlčet.