Článek
Představte si, že stojíte na startovní čáře maratonu.
Vedle vás stojí elitní běžec. Zazní výstřel z pistole a vy oba vyrazíte.
Jenže je tu háček: za každý uběhnutý kilometr dostane on lehčí boty a energetický gel, zatímco vám do batohu přihodí jeden malý kámen. Po deseti kilometrech už neběžíte stejný závod. On letí, a vy se plahočíte.
Vítejte ve světě Matoušova efektu. V mechanismu, který zasahuje do našich životů. Někdy nenápadně, jindy velmi viditelně. Do kariér, bankovních účtů, ale i algoritmů, které nám každý den servírují obsah.
Mechanismus: Anatomie nespravedlivé výhody
Název „Matoušův efekt“ poprvé definoval sociolog Robert K. Merton v roce 1968.
Inspiroval se veršem z Matoušova evangelia:
„Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít hojnost; ale tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má.“ (Mt 25, 29).
Zní to krutě. A vlastně to i trochu kruté je. Jenže takhle se sociální systémy často chovají.
Merton si všiml zajímavého úkazu ve vědě. Pokud dva vědci publikují podobný objev, ale jeden je nositelem Nobelovy ceny a druhý je neznámý doktorand z malé univerzity, větší část uznání i citací obvykle připadne tomu slavnějšímu. Lidé, a vědci nejsou výjimkou, si zjednodušují rozhodování.
Známé jméno funguje jako zkratka v moři informací.
A nezůstalo jen u vědy. Stejný mechanismus se časem objevil v ekonomice, ve vzdělávání, v médiích. Vlastně všude napříč celým lidským životem.
Jak se z náskoku stává propast
Matoušův efekt není jednorázová nespravedlnost. Je to vlastně „složené úročení“ v praxi.
Malý náskok dnes znamená větší rozdíl zítra.
Každá malá výhoda na začátku funguje jako magnet, který k sobě nabaluje další.
Past prvního stupně
Rozdíl mezi dětmi nevzniká až v maturitním ročníku, ale už v první třídě.
Dítě z podnětného prostředí přichází do školy s bohatší slovní zásobou.
Zná víc slov, rychleji chápe zadání. Čtení ho baví, protože mu rozumí. Učitelka ho častěji chválí, protože „mu to jde“. Tato drobná potvrzení budují jeho sebevědomí.
Zatímco jeho spolužák bojuje s rozpoznáváním písmen, první dítě už nasává a vnímá obsah.
Za deset let o tom prvním řekneme, že je „talent“. Ve skutečnosti jde často o deset let drobných potvrzení, která se sčítala.
Sebevědomí roste nenápadně. A spolu s ním i výsledky.
Kapitálový zlom
V ekonomice je Matoušův efekt nejbrutálnější.
Pokud máte na účtu první milion, banka vám nenabídne jen kávu, ale i nižší úroky a exkluzivní investice. Systém vám aktivně pomáhá bohatnout, protože pro něj představujete nízké riziko. Člověk s deseti tisíci naopak platí poplatky za všechno - za vedení účtu, za kontokorent, za čas, který mu banka věnuje.
Chudoba je v přepočtu na jednotku úsilí neuvěřitelně drahá.
A to je věta, kterou by si asi nikdo nedal na motivační plakát.
Algoritmus jako soudce a digitální věk
Sociální sítě a digitální věk tento princip urychlily.
Algoritmus nehledá nejlepší obsah. Hledá to, co už se hýbe.
Co už získalo reakci. Co už má momentum. Příspěvek, který během prvních minut chytne pozornost, vystřelí k tisícům lidí. Příspěvek, který začne pomalu, je pohřben, i kdyby byl v tom moři průměru geniální.
V digitálním světě popularita plodí další popularitu.
Platformy jako YouTube nebo Spotify neposuzují jen kvalitu, ale především to, co už vykazuje známky zájmu. Kvalita v tom hraje roli, ale není jediným faktorem. Někdy rozhodne náhoda. Někdy načasování, nebo jen první sdílení tím správným člověkem.
Je to uzavřený kruh. Čím víc jste vidět, tím víc vás systém protěžuje a ukazuje.
Tenhle efekt jsem si naplno uvědomil, když jeden z mých textů nečekaně získal větší dosah. Nebyl nejlepší, ale otevřel dveře dalším. Najednou se četly snáz - ne proto, že bych byl přes noc lepší autor, ale protože jsem najednou měl „vítr v zádech“.
Začínající autor bojuje o každého čtenáře, zatímco zavedený autor má cestu snazší. Editor raději sáhne po známém jménu než po neznámém talentu. Je to pochopitelné rozhodnutí, ale pro nové lidi v oboru dost tvrdé.
Celé nastavení spíš podporuje akumulaci než vyrovnávání rozdílů. Jakmile získáte určitou hybnost, věci se začnou dít o něco snadněji.
Co s tím?
Možná vás to rozčiluje. Možná unavuje. A možná máte chuť nad tím jen mávnout rukou s tím, že svět byl vždycky k někomu štědřejší než k jinému. Jenže právě v tom je ten háček.
Matoušův efekt není morální soud ani osobní útok. Je to popis mechanismu, který funguje bez ohledu na to, jestli se nám líbí.
Nejde o to systém „hacknout“ nebo ho obelstít. Spíš je nutné přestat předstírat, že startovní čára je rovná. Není. A nikdy nebyla.
Na začátku každé cesty existuje fáze, která působí téměř absurdně nevděčně. Investujete čas, energii, pozornost. A výsledek je sotva viditelný. Jeden čtenář. Jeden klient. Jeden malý krok. V porovnání s někým, kdo už běží s větrem v zádech, to vypadá směšně. Jenže právě tahle fáze je rozhodující. Ne proto, že by byla romantická, ale proto, že je strukturální. Bez ní žádná setrvačnost nevznikne.
Největší omyl spočívá ve srovnávání jednotlivých výkonů.
Když se podíváte na zavedeného autora, úspěšného podnikatele nebo známou tvář a řeknete si, že vaše práce je přece stejně dobrá, možná máte pravdu. Jenže nesrovnáváte kvalitu jednoho konkrétního výstupu. Srovnáváte svůj začátek s něčím, co je výsledkem let akumulace důvěry, viditelnosti a kontaktů. To není souboj jednoho článku s druhým. To je souboj setrvačností.
Má také smysl přemýšlet o tom, kde vlastně hrajete.
Ne všechny oblasti kumulují výhody stejným tempem. Existují činnosti, které se téměř nesčítají. Typicky práce placená čistě od hodiny. Je poctivá, často nezbytná, ale její efekt končí spolu s pracovní dobou. A pak jsou oblasti, kde se každý další krok opírá o ten předchozí: budování reputace, publika, know-how, kapitálu. Tam se výhody skutečně vrství. Ne rychle, ale neúprosně.
To ovšem neznamená, že je všechno fér.
Není. Systém zvýhodňuje ty, kteří už mají co nabídnout jako důkaz. Známé jméno, větší účet, silnější síť kontaktů. Editor častěji sáhne po někom, kdo už přináší čtenost, než po neznámém talentu. Banka raději půjčí tomu, kdo už má rezervy, než tomu, kdo je potřebuje vytvořit. Algoritmus zesiluje to, co už se hýbe. Ne proto, že by byl zlý. Prostě proto, že tak je nastaven.
Tohle vědět je důležitější než se rozčilovat.
Pokud pochopíte, že výhody i nevýhody se v čase násobí, přestanete čekat na okamžitý zlom. Uvědomíte si, že prvních několik let může být nepoměrně těžších než ty následující. A že absence rychlé odezvy neznamená automaticky absenci hodnoty.
Možná to není útěšné. Ale je to realističtější než pohádka o tom, že stačí „chtít“.
Jak zlomit gravitaci nuly
Matoušův efekt připomíná gravitaci. Není spravedlivá ani nespravedlivá. Prostě působí. Přitahuje k sobě to, co už má hmotu. A ignoruje to, co je příliš malé na to, aby to bylo vidět.
Svět není zlovolný. Je jen nastavený tak, aby zesiloval pohyb. Jakmile něco získá určitou váhu, začne to přitahovat další pozornost, další zdroje, další příležitosti. A jakmile se něco zastaví, má tendenci to mizet z dohledu.
To může být demotivující. Ale může to být i užitečné. Pokud víte, že systém reaguje na hybnost, dává smysl soustředit se na činnosti, které ji vytvářejí. Na práci, která má potenciál se sčítat. Na projekty, které mají delší životnost než jedno účetní období.
Nejtěžší je vždy nula. Ne proto, že byste byli slabí, ale proto, že systém zatím nemá důvod vás zesilovat.
První kroky jsou disproporčně náročné a odměna je minimální. Je to fáze, kdy systém spíš testuje vaši vytrvalost, než aby vás podporoval. A právě v téhle fázi většina lidí končí. Ne, že by byli neschopní, ale protože čekali rychlejší odezvu.
Matoušův verš není návodem pro vyvolené, ale upozorněním na to, jak se svět chová.
Pokud přijmete fakt, že startovní čára není rovná, přestanete každou nerovnost vnímat jako osobní selhání. Rozhodnout se běžet i s tímto vědomím není romantické ani snadné, ale je to jediný způsob, jak vybudovat vlastní hybnost, která nakonec začne pracovat pro vás.
Pochopení reality je sice méně pohodlné než věřit pohádkám, ale má jednu zásadní výhodu: už se nemáte na co vymlouvat.
