SATIRA: Omluvte se „Čecháčkům“ aneb Jak jsem našel spásu na dně národní povahy

Sedím ve svém oblíbeném nonstopu kdesi mezi městem a věčností. Vzduch je tu dneska hustý tak, že by se dal krájet tupým kapesním nožem a páchne po zvětralém pivu a těžké, roky prověřené rezignaci. Tady se nepíše historie. Tady se historie přežívá.

Cestou domů mě napadla kacířská myšlenka, které jsem nedokázal odolat. A tak jsem sem zapadl, abych si to v hlavě sesumíroval a trochu prostudoval ten bájný úkaz, kvůli kterému naši intelektuálové ve všech možných debatách ohrnují nos a doma pak polykají antidepresiva.

Tím úkazem není nic jiného než „čecháčkovství“.

Všichni ti filozofové a doktoři sociálních věd z Prahy píší o „čecháčkovi“ s totálním despektem jako o morálním parazitovi. Vidí v něm jen maloměšťáka s omezeným rozhledem, jehož nejvyšším životním cílem je „aby sousedovi chcípla koza“ a nikdo ho z toho neobvinil.

Ale jak tu sedím a sleduju chlápka s knírem od pěny, který zaujatě studuje výsledky na terminálu, tak mi dochází, že ti akademici jsou možná úplně vedle. Ono to „čecháčkovství“ není nějaká diagnóza. Je to naše evoluční brnění.

Pokud chcete pochopit náturu „Čecháčka“, musíte s ním vypít aspoň pět kousků a přežít řeči o tom, že za komunistů bylo sice hnusně, ale desítka stála kačku sedmdesát.

Velký Václav Černý kdysi ve svých Pamětech napsal, že „čecháčkovství“ je „neuvěřitelná směs intelektuální nedochůdnosti a charakterové slabosti“. Černý taky tvrdil, že „Čecháček“ je domýšlivý mentor, který zmlkne, jakmile na něj autorita houkne.

No jistě, pane profesore! Jenže v tomhle mělkém údolí fackovaném dějinami bylo zmlknutí základní podmínkou toho, abyste se dožil příštího jara. „Čecháčkovská“ vyčůranost, to věčné obcházení pravidel a talent najít v každém zákoně díru o velikosti Tatry s pískem, to nebyl zločin. To bylo umění povýšené na národní sport.

Disciplína zvaná „já nic, já muzikant“ zachránila možná víc životů než moderní medicína. Zatímco hrdinové šli ke zdi, „Čecháček“ zatahoval roletu, otevíral lahváče a pod fousy si mumlal „to chce klid.“

Jenže je fér přiznat i druhou stránku téhle národní disciplíny. Kdyby všichni tu roletu zatáhli úplně, možná bychom si dneska to pivo pořád dávali pod cizí vlajkou a jen šeptem.

„Čecháčkovský“ genofond se nevyvíjel kdesi ve zkumavkách v laboratoři, ale v hospodách a za staženou oponou dějin, a během sta let zvládl projít čtyřmi dokonalými fázemi evoluce:

Švejkovská anestezie: Za Rakouska-Uherska jsme vymysleli geniální zbraň. Mohl ji nosit bez trestu každý jedinec. Tou zbraní byla „předstíraná debilita“. Když po vás stát chce, abyste hrdinně padli za císaře pána, prostě vezmete rozkazy tak doslova, až celý vojenský aparát zkolabuje pod tíhou vlastní blbosti a absurdity.

Čapkova stažená roleta: Karel Čapek sice zuřivě bušil na vrata a křičel, že se na nás valí fašismus, ale národ se k jeho nářkům postavil tak, že radši kontroloval, jestli jsou správně okopané erteple. „Nás se to netýká, my jsme malí,“ ozývalo se zpoza plotu.

Kunderovo ohýbání páteře: Za komančů pak spadly nasazené masky a veřejně se tleskalo na Prvního máje. Aby se ta potupa vyvážila, soukromě se plivalo do hrnce s gulášem. Milan Kundera si všiml, že jsme se naučili luxusní trik - pasovat se do role věčné, ublížené oběti. Za všechno můžou Rusové, Němci nebo zednáři, nebo taky tlaková níže nad Biskajským zálivem. A my jsme jen chudáci, tak po nás nemůžete chtít žádnou morálku.

Krylova slevová horečka: V devadesátkách přišla euforie a spolu s ní jsme ostnatý drát obratem vyměnili za narvané nákupní košíky. Karel Kryl sice tklivě plakal do kytary, že jsme tu čerstvou svobodu okamžitě rozměnili na drobné a dali mocným glejt na beztrestné tunelování, zatímco zbytek národa v podstatě vyměnil ideály za levný bůček. Ale buďme k sobě upřímní - ten bůček byl tehdy prostě strašně dobrej.

Jenže pak se to přesně podle Murphyho zákona pokazilo. Svět kolem nás se začal rychle točit a strašlivě divočet. Ze všech stran se na nás hrnou apokalyptické zprávy, války, krize, inflace a s tím i spojené všemožné morální apely.

Tyhle vnější podněty a podmínky daly vzniknout dvěma nesmiřitelným táborům fanatiků. Jedni chtějí spasit planetu i za cenu toho, že se budeme jako ovce chodit pást, druzí potom vykřikují jakási hesla o diktátu, opevňují se na hřbitovech a mávají při tom vlajkami. Umírněný, racionální střed byl zahnán do temného kouta a sežrán za živa.

A právě v tomto okamžiku se slovo „Čecháček“ stalo tou nejlevnější a nejdostupnější municí. Kavárenská elita s ním tluče každého tátu od rodiny, který má prostě jenom strach, jestli při dalším vyúčtování zaplatí složenky za plyn. Druhá strana na to pak odpovídá ublíženým křikem a agresivní izolací. Všichni se berou strašně vážně a všichni mají okamžitě tep dvě stě a „pěnu u huby“.

Takže po celém tom rozjímání tady máte tu mou kacířskou, ale křišťálově čistou myšlenku.

My se musíme okamžitě vrátit ke Švejkovi.

Musíme ze sebe oškrábat ty nánosy porevoluční podlosti a udavačství a vzít si zpátky to čisté, původní „čecháčkovství“. Protože v tomto okamžiku to není slabost. To je lék na tohle kolektivní šílenství.

Představte si ten terapeutický potenciál:

Totální výsměch místo infarktu: Když se elity a fanatici začnou brát smrtelně vážně, musíme vytáhnout tu naši nejhrubší zbraň - čistou, nefalšovanou českou satiru. Smích, který obrousí každou hranu. Když se dokážeme zasmát vlastní bídě i absurditě světa, ti nahoře ztratí moc nás děsit.

Imunita vůči velkým heslům: Dnešní doba po nás chce, abychom okamžitě podepsali nějaké dogma, vybrali si stranu a pod praporem šli umřít do zákopu kulturní války. Švejkovská optika se na ty vzletné řeči podívá, polkne lok teplého piva a řekne: „Zpomal, kamaráde, ukaž mi, jestli mi u toho náhodou nekradeš peněženku.“ Je to návrat k přízemní, hmatatelné realitě lidského života.

Agresivní pasivita: Nejlepší způsob, jak vyhrát válku, kterou někdo vyhlásil jen proto, aby na ní vydělal, je nenechat se naverbovat a vůbec do ní nenastoupit. Říct prostě: „Já nic, já muzikant, jedu na chatu zasadit brambory a vy… vy se tu třeba sežerte.“

Tohle staré, dobré „čecháčkovství“, ta směs obranného humoru, laskavého nadhledu a zdravé nedůvěry ke všemu, co smrdí mramorem, dnes nemusí být zbabělost. Může to být ta nejvyšší forma duševní hygieny.

Společný smích nad tím, jak je ten svět zvrácený, totiž klidně může zbourat všechny ty uměle vybudované barikády.

U tohohle upatlaného stolu v nonstopu je totiž úplně jedno, koho jste volili a co si myslíte o globálním oteplování. Hlavně když má barman vyleštěný sklo a v klidu nalévá další rundu.

Zdroje: