Článek
Zapomeňme na IQ. Aspoň na chvíli. Stejně ho dnes nikdo neměří, zato se neustále testuje něco jiného: jak rychle dokážeme koukat. Jak rychle se oko zorientuje, přeskočí, vrátí, uhne. Jestli ještě stíhá, nebo už jen bezmocně klouže po povrchu obrazovky jako kurzor bez baterky, který pořád bliká, ale nikam nehýbe.
Říká se tomu všelijak. Neurověda, biohacking, optimalizace výkonu. Ve skutečnosti jde o prostou věc: tempo světa se zrychlilo a oči jsou první, kdo to nestíhá přiznat.
Kdysi jsme se dívali na krajinu. Teď skenujeme.
Čtyři obrazovky, osm záložek, notifikace, která se objeví přesně ve chvíli, kdy se snažíte dočíst větu. Evoluce s tímhle scénářem tak úplně nepočítala.
Oko jako slabý článek
Někde mezi savanou a open spacem se zrak stal úzkým hrdlem lidského výkonu. Ne mozek. Oko. To, co mělo sledovat pohyb antilopy, teď přepíná mezi tabulkou, chatem a prezentací, která má příliš mnoho bodů a příliš málo smyslu.
A tak se pomalu, nenápadně rodí nový druh třídního dělení. Ne podle majetku, ne podle vzdělání, ale podle tempa pohledu.
Rychlí čtenáři. Pomalí čtenáři.
Ti, co „dávají obsah“, a ti, co už po třetí větě cítí zvláštní tlak za očima. Ne proto, že by byli horší, ale proto, že svět je navržen pro jiné tempo.
Spisovatelé, máte problém
Dlouhé věty bývaly ctností. Dnes jsou podezřelé.
Současný čtenář se v souvětí neztrácí proto, že by bylo složité, ale proto, že jeho oči mezitím někam utekly. Možná na reklamu. Možná na jiný text. Možná jen tak, z nudy
Gen Z chce text, který se chová jako video:
rychlé střihy, krátké dávky, žádné čekání.
Nebo si to aspoň myslíme. Možná jen neumíme psát pomalu tak, aby to stálo za to.
Starší čtenář chce pravý opak:
klid, pravidelnost, čas doběhnout očima na konec řádku bez pocitu, že nestíhá vlastní život.
Autor, který netrefí tempo, má smůlu. Ne proto, že by psal špatně. Ale proto, že oko čtenáře prostě řekne: tohle už dneska ne.
Hollywood a problém jménem dědeček
Akční film dnes vypadá jinak než před dvaceti lety. Průměrný záběr je kratší než mrknutí. Pro mladší publikum je to normální rytmus. Pro starší generaci spíš vizuální přepadení.
Znám lidi, kteří po deseti minutách Rychle a zběsile cítí neklid, lehkou nevolnost a zvláštní existenciální únavu. Nechápou děj, ale to není ten hlavní problém. Problém je, že jejich oči nestíhají a mozek to vyhodnotí jako ohrožení.
A v tu chvíli už nejde o film, ale o pocit, že svět běží tempem, do kterého vás nikdo nepřizval a u kterého se nepočítá s tím, že byste si mohli na chvíli sednout.
Řešení? Technologie. Samozřejmě.
Už se mluví o brýlích, které by film zpomalily podle kondice divákova zraku. Dědeček by dostal Vin Diesela v tempu staré grotesky, vnuk vedle něj adrenalinový vizuální mix. Každý spokojený. Každý ve své realitě.
Nový trh: trénink očí
Když existuje problém, existuje dnes i kurz. Většinou za deset tisíc a s certifikátem, který nikdo nikdy neviděl.
Zapomeňte na jógu. Teď se cvičí zrak.
Rychločtení. Multitasking pohledu. Vědomé zpomalování na rande, aby druhý měl pocit, že ho opravdu posloucháte. Něco zní jako vtip, ale něco z toho už se učí v zasedačkách a koučovacích programech.
Efektivita se dnes měří jinak. Poznáte to podle toho, že nikdo nemá čas vysvětlit, co vlastně dělá.
Ne tím, co víte.
Ale tím, jak rychle to dokážete přečíst.
Malý test na závěr
Pokud jste dočetli až sem bez nutkání přeskočit odstavec, gratuluji. Možná ještě nepatříte do starého železa.
Pokud vás pálí oči a poslední část jste jen „projeli“, i to je odpověď.
Svět se nezpomaluje.
Ale možná by občas mohl.
Aspoň na dobu jednoho článku.
Audioverzi tentokrát nenabízím.
To by bylo příliš snadné.
Mně to dneska taky nešlo úplně snadno.
