Článek
Vstoupit dnes na hlavní stranu velkého českého zpravodajského portálu je jako vejít do fastfoodu.
Na světelné tabuli vám slíbí hovězí steak, revoluci chutí a zážitek, na který nezapomenete. Výsledek je, že mezi dvěma vlažnými bulkami dostanete jen separát s příchutí kouře.
Všichni to známe.
Titulky slibují zlom, perexy naznačují drama, ale samotné tělo článku je jen nekonečná šedá emulze slov. Text, který nikam nevede, nikam nemíří, nic neriskuje.
Vítejte v éře továren na prázdno, kde se novinařina změnila v disciplínu plnění digitálního prostoru vatou.
Papír měl hranice, internet má prostor
V době, kdy byly noviny papírové, měl text přirozené nepřátele.
Papír byl drahý, tisk měl limity a deník měl přesně daný počet stran. Každý odstavec musel obhájit svou existenci, protože zabíral místo něčemu jinému. Nafukovat text jen proto, aby se zaplnil prostor, jednoduše nešlo.
Internet tenhle problém odstranil. Prostor se stal nekonečným a s ním i pokušení ho zaplnit. Tam, kde dřív rozhodovala redakční disciplína, dnes často rozhoduje objem, délka a čas strávený na stránce. Ne proto, že by informace byly složitější, ale proto, že prázdné místo se dnes nepočítá jako ztráta, naopak jako příležitost pro reklamu.
Když editor není člověk
Důvod tohohle úpadku není žádné tajemství. Je prostý a čistě technokratický.
Editor už dávno není člověk, který čte, přemýšlí a škrtá.
Dnešním editorem je neviditelný algoritmus vyhledávačů, reklamních systémů a analytických nástrojů.
Jeho zadání je jednoduché:
čtenář musí zůstat na stránce co nejdéle
text musí mít správnou délku
správnou hustotu klíčových slov
a ideálně žádný ostrý názor, který by mohl někoho odradit
Výsledkem není špatná žurnalistika.
Výsledkem je žádná žurnalistika.
Jak nafouknout dvě věty na tři tisíce znaků
Pokud má dnes autor informaci, která se vejde do dvou vět, musí ji podle nepsaných pravidel nafouknout na tři tisíce znaků.
Scénář je skoro vždy stejný:
začíná se širokým kontextem typu „Již od nepaměti lidé řešili…“
následuje citace náhodně vybraného odborníka, ideálně z Twitteru
potom se doplní graf, který nic nevysvětluje
a text končí shrnutím toho, co už bylo řečeno v úvodu
Je to textový ekvivalent polystyrenu.
Zabere to hodně místa, ale výživová hodnota je nulová.
Čtenář má pocit, že něco četl, skonzumoval.
Ve skutečnosti jen strávil čas žvýkáním.
Co je „vatovač“
V redakčním slangu se tomu říká „vatovač“.
Mechanismus, který z malé, jasné informace vyrobí velký, efektní text. Funguje to podobně jako stánek s cukrovou vatou na pouti: z pár gramů cukru vznikne obrovská chlupatá hmota na špejli. Vypadá to velkolepě, zabere to hodně místa, ale výživová hodnota je minimální.
Stejně tak i vatovaný text působí obsáhle a důležitě, dokud ho nezačnete číst pozorně. Pak zjistíte, že většinu objemu tvoří vzduch - opakování, obecné fráze a umělé prodlužování.
Ne proto, že by autor neměl co říct, ale proto, že systém odměňuje velikost, ne přesnost.
Operátoři copy-pastu
Tenhle systém vytvořil novou profesní kastu.
Ne novináře, jak si je pod tím pojmem představujeme.
Ale operátory copy-pastu.
Jsou to lidé, kteří:
nechodí do terénu
nekladou nepříjemné otázky
nic neriskují
Jejich jediná práce spočívá v tom, že:
vezmou agenturní zprávu
proženou ji „vatovačem“
opatří titulkem balancujícím na hraně lži
a pošlou do světa další kus textové výplně
Hlavní strana zpravodajského portálu pak nepůsobí jako výběr toho nejdůležitějšího, co se aktuálně stalo, ale jako skládka témat, která se zrovna dobře točí.
Smrt tématu v přímém přenosu
Největší tragédií ale není špatný text.
Tragédií je, že v tomhle prostředí umírá skutečné téma dřív, než se stihne nadechnout.
I dobrý postřeh je rozemlet na prach, aby:
neurazil algoritmus
nevyděsil inzerenty
a neodradil nikoho, kdo bezmyšlenkovitě skroluje cestou v MHD
Výsledkem je obsah, který nikoho neurazí, ale také nikoho neosloví.
Texty, které se bojí mít směr.
Čtenáři na dietě z prázdných kalorií
My, čtenáři, jsme si na tuhle dietu už zvykli.
Denně konzumujeme tuny obsahu, ale skutečných informací ubývá.
Máme pocit informovanosti, ale těžko rozumíme souvislostem.
Máme přehled, ale žádnou orientaci.
Cena, kterou za to platíme, a tou je eroze smysluplné novinařiny, už začíná být neúnosná.
Ne proto, že by nebyly informace.
Ale proto, že se ztratila odvaha říct, co podstatné je, a co není.
Texty pro algoritmy, ne pro lidi
Zpravodajství se dnes nepíše proto, aby čtenáři něco vysvětlilo.
Píše se proto, aby:
zaplnilo prostor
splnilo metriku
udrželo pozornost o pár sekund déle
A tak vzniká paradox:
čím delší text, tím menší má význam.
Novinařina, která měla svět zpřehledňovat, ho dnes často jen zamlžuje.
Bylo by ale nefér tvrdit, že tenhle svět je úplně bez naděje.
Existují redakce, jednotlivci i malé týmy, které se i pod tlakem čísel, kliků a tabulek snaží držet řemeslo pohromadě.
Píšou méně, ale přesněji. Riskují, že jejich text nebude „točit“, ale bude dávat smysl.
Nejsou hlasití, nejsou dominantní, a často prohrávají v metrikách.
Ale právě díky nim ještě není všechno jen vata a hluk.
Továrny jedou dál
Ty továrny na prázdno nezmizí zítra.
Jsou levné, jsou efektivní, a systém je odměňuje.
Ale čím déle pojedou, tím větší bude hlad po něčem jiném.
Po textech, které nejsou nafouknuté.
Po informacích, které mají tvar.
Po obsahu, který nepíše algoritmus, ale člověk.
Protože svět se nedá pochopit pomocí klíčových slov.
A smysl… ten se nedá optimalizovat.
Řešení přitom není v rukou algoritmů, ale v našich prstech.
Každý klik je hlasem v referendu o budoucnosti novinařiny.
Pokud budeme dál konzumovat informační separát, továrny na prázdno pojedou na tři směny.
Skutečná změna začíná ve chvíli, kdy přestaneme jen bezmyšlenkovitě přežvykovat a začneme zase hledat chuť. Chuť po souvislostech, po odvaze a po textech, které nebyly napsány proto, aby vás zdržely, ale proto, aby vás obohatily.
Protože v digitálním světě plném vaty je největším luxusem, a zároveň největším odbojem, věnovat svou pozornost jen obsahu, který má váhu.
