Článek
Syndrom podvodníka (imposter syndrom) se v posledních letech stal vděčnou společenskou nálepkou. Skoro se zdá, že kdo o svých schopnostech občas veřejně nezapochybuje, jako by v moderním dravém světě ani nebyl. Jenže zatímco se dojímáme nad vlastní nejistotou, uniká nám podstata problému. Skutečným ohrožením totiž není to, že ti schopní o sobě pochybují. Skutečným rizikem je fakt, že náš systém je nastaven tak, aby odměňoval ty, kteří pochybnosti nepociťují ani v nejmenším.
A my jim za to často ještě tleskáme.
Na hraně vnitřní lži
Abychom pochopili napětí dnešní doby, musíme postavit vedle sebe dva extrémy. Na jedné straně stojí člověk trpící syndromem podvodníka. Navzdory jasným důkazům o své šikovnosti věří, že jeho úspěch je jen shoda náhod nebo výsledek Matoušova efektu - že výhody se mu jen nespravedlivě nakupily, protože byl kdysi ve správný čas na správném místě. Pro takového člověka je každá pochvala zdrojem úzkosti. Bojí se, že okolí brzy zjistí pravdu: že není tak inteligentní a šikovný, jak se navenek zdá.
Na druhé straně stojí postava, kterou všichni důvěrně známe. Je to onen archetypální „Všeználek“. Člověk, který zosobňuje větu z pohádky o Pyšné princezně: „Všude jsem byl, všechno znám.“
Možná si nikdy nemusel dovolit pochybovat.
Možná byl za pochybnost kdysi potrestán.
Možná se jen naučil, že jistota je bezpečnější než otázka.
Souboj pochybnosti se suverenitou
Tito dva lidé vedle sebe často sedí v jedné kanceláři, na jedné poradě nebo u jednoho stolu v hospodě. Zatímco první vidí složitost světa, nuance a rizika, ten druhý redukuje realitu na jednoduché, úderné věty. Právě zde vzniká základní společenský paradox:
Pochybující (Imposter) váhá před definitivní odpovědí, protože ví, kolik toho nezná. Zvažuje důsledky a mluví s rozvahou.
Všeználek nepochybuje, protože svět osekal na kost. Nabízí jednoduchost, prodává rozhodnost a mluví v krátkých větách bez otazníků.
Právě tato absence pochybností dává Všeználkovi jeho drtivou sílu. V systému, který je unavený složitostí a chaosem, působí jeho neochvějné sebevědomí jako magnet. Soused Všeználek, který vám s ledovým klidem u piva vysvětlí, že váš nový mobil „testoval už jako prototyp“ a vaši opravu zahradní hadice odbude jako směšné pinožení, totiž nabízí něco, po čem společnost prahne: úlevu.
Nevolíme jen člověka.
Volíme úlevu.
Úlevu od nejistoty.
Od složitosti.
Od vlastního rozhodování.
A kolikrát jsme sami ocenili hlasitost víc než poctivou pochybnost?
Proč systém miluje Všeználky?
Problém není v tom, že tito lidé existují. Problém je v tom, že jsou pro systém výhodnější. Moc i publikum milují rychlá řešení. Člověk, který mluví rychleji, rozhoduje se bez váhání a nikdy nesignalizuje slabost, je mylně interpretován jako přirozený lídr.
Všeználek nikdy nepřizná chybu. I když je evidentní, že nemá pravdu, a deset lidí mu tvrdí opak. Jeho univerzální obranný štít zní: „Já si ale myslím, že to tak není!“
V tu chvíli se pochybující expert, paralyzovaný svým „imposterem“, stáhne. Raději řekne ono rezignované: „Jak myslíš,“ aby se vyhnul nesmyslnému konfliktu.
Tímto tichým ústupkem ale dáváme Všeználkům moc nad celým prostorem. Vytvořili jsme prostředí, kde se pochybnost stala synonymem pro neschopnost. Pokud jako odborník vteřinu váháte nad odpovědí, v očích ostatních jste prohráli se suverénním laikem, který střílí od boku.
Pochybnost není slabost.
Je to cena za to, že vidíme víc než jeden úhel pohledu.
Paradox kompetence: Nebezpečí slepé víry
Měli bychom si přiznat jednu ostrou pravdu: Imposter syndrom je možná přehnaný vnitřní pocit, ale absence pochybností je mnohem nebezpečnější.
Skutečně kompetentní člověk je z definice opatrný.
Ví, že každá pravda má své „ale“. Že realita je složitější než jedno rozhodné gesto. Všeználek však toto „ale“ nezná - nebo ho nechce znát. Prodává svou neochvějnost jako důkaz kompetence, ačkoliv jde často jen o projev hlubokého nepochopení problému.
I pochybnost se však může stát pohodlným alibi.
Můžeme se za ni schovat a nikdy nevystoupit.
Můžeme si říct, že svět je příliš složitý, a proto raději zůstaneme stranou.
Zatímco lidé s imposter syndromem zbytečně brzdí svůj potenciál ze strachu, že „nejsou dost dobří“, Všeználkové bez jakýchkoliv brzd obsazují pódia. A mnozí, unaveni složitostí světa, jim tleskají, protože jejich krátké věty a rozhodná gesta dodávají pocit, že někdo konečně „ví, jak na to“.
Tiché obvinění společnosti
Tento text nemá být obhajobou přehnané nejistoty.
Trápit se pocity méněcennosti navzdory úspěchům není ctnost, je to břemeno. Místo toho, abychom se snažili tyto lidi „léčit“, aby si víc věřili, měli bychom se zaměřit na to, koho pouštíme do čela.
Možná není největším problémem to, že ti nejschopnější z nás o sobě pochybují. Možná je největším problémem to, že jsme si zvykli uctívat ty, kteří nikdy nezaváhají.
Dokud budeme hodnotit kompetenci podle hlasitosti a rychlosti, budeme v zajetí těch, kteří „všude byli a všechno znají“.
A možná si jednou všimneme, že ti, kteří sedí tiše v koutě a přemýšlí, nejsou podvodníci.
Jen vidí víc.
A my dáváme přednost jednoduchosti.
