Článek
Ludvík Svoboda bojoval v první i druhé světové válce. V té první byla jeho role opravdu hrdinská. Z ruského zajetí se přidal k československým legionářům a zapojil se do bitvy u Zborova a u Bachmače. Poté bojoval i proti bolševikům na Transsibiřské magistrále.
S režimem v SSSR ochotně spolupracoval
Ve druhé světové válce sice Svoboda bojoval proti nacistům, ale podlehl jinému totalitnímu režimu - sovětskému svazu. Za vše mluví například zkušenost Františka Poláka, který se měl tak jako další Čechoslováci propuštění z gulagů zapojit do nově vznikající československé vojenské jednotky. Polák ale odmítl mezi vojáky šířit prosovětskou propagandu, čímž se dostal tamnímu režimu v nemilost.
Pro ideologicky nepohodlné Čechoslováky, jako byl Polák, už místo v armádě nebylo. Měli se vrátit do gulagů. Vykonavatelem této zvůle se pak stal přímo Ludvík Svoboda. Byl to on, kdo přímým rozkazem nařídil propuštění Františka Poláka, Benedikta Kahana, Ferdinanda Zelinky a Karla Goliatha. Dobře přitom musel vědět, že tito nepohodlní lidé skončí ve spárech NKVD a později v pracovních táborech. Pokud by Svobodovi opravdu šlo o svobodu a spravedlnost, nic takového by nedopustil.
Ke svým spolubojovníkům na východní frontě se Svoboda hrdinsky nezachoval. Na žádost Sovětů je propustil z armády, čímž je umožnil poslat do gulagu.
Spekulace o kontaktech s NKVD
V sovětském svazu také došlo k tajemné události, která ani dnes není zcela vysvětlena. Svoboda se měl pokusit přemluvit ke spolupráci vyslance Slovenského státu v Moskvě. Sověti si to ale vyložili jinak a Ludvíka Svobodu zatkli za spolupráci s nepřítelem.
Vzápětí však byl propuštěn a od té doby spekuluje, že jej ke spolupráci získala samotná NKVD, tedy obávaná tajná politická policie. Tato teze zůstává pouhou domněnkou historiků a není podložená důkazy. Ať už to ale bylo jakkoliv, Svoboda byl s politickým režimem sovětského svazu vždy za dobře.
Svoboda zodpovídá za násilí na sudetských Němcích
Na sklonku války se Ludvík Svoboda dostal i do politické funkce, a to když byl jmenován ministrem národní obrany. Ani zde se však pozitivně nepředvedl. Jednotky československé armády se už pod jeho vedením podílely na masakrech Němců v Lanškrouně, Postoloprtech nebo na Švédských šancích. O život tak přišly tisíce lidí, včetně žen a dětí, často zcela nevinných. Ludvík Svoboda tehdy spolu s ministrem vnitra vydával rozkazy a za tyto události tak nese zodpovědnost.
Podle historika Františka Hýbla dal dokonce k masakru na Švédských šancích u Přerova pokyn přímo Svoboda. „Bylo to nařízení shora. Bohužel, figuruje tady také i osobnost generála Svobody. Je známo, že jel dvakrát s dopisy do Jihlavy, kde bylo tady tohle nařízení. Že karpatští Němci mají být zlikvidováni ještě na území Moravy, “ řekl Hýbl pro Český rozhlas. Tento čin byl o to ohavnější, že většina obětí byly ženy a děti.
Nedokázal se postavit zlu
Ludvík Svoboda selhal znovu při komunistickém únorovém převratu v roce 1948. Dobře to vystihuje jeho rozhovor s Klementem Gottwaldem: „Když KSČ svolala na pondělí 23. února 1948 večer do Obecního domu v Praze ustavující schůzi ústředního akčního výboru Národní fronty, zeptal se mě soudruh Gottwald, s kým jdu. Odpověděl jsem, že je to samozřejmé. ‚Ale já to chci, Ludvíčku, slyšet jasně,‘ řekl Klema. Odpověděl jsem: ‚Jdu s lidem.‘“ Svoboda se tehdy k převratu přidal a pomohl tím na desítky let ustavit komunistickou totalitu v Československu.
Po převratu se Svoboda nepostavil ani čistkám v armádě. Do února 1949 bylo propuštěno 2 965 z celkového počtu 13 366 důstojníků. Většina z nich se přitom nijak neprovinila. Mnozí z nich navíc jeho spolubojovníci nebo přátelé. Ludvík Svoboda se dokonce nezastal ani svého dlouholetého spolupracovníka, Heliodora Píky, který byl odsouzen k trestu smrti. Svoboda nenavrhl udělení milosti, ačkoliv mohl. Možná proto, že tušil, že režim začíná jít i po něm samotném.
Heliodor Píka byl odsouzen k trestu smrti oběšením, a to jen proto, že se znelíbil komunistickému režimu.
Nakonec generál Svoboda opravdu doplatil na režim, který pomáhal budovat. V padesátých letech byl tak v rámci čistek odstraněn z vysokých funkcí i veřejného života. Odešel proto do ústraní a pracoval v JZD, odkud se dostal až po návštěvě Nikity Chruščova v Praze. Sovětský vůdce si tehdy se Svobodou vyžádal setkání.
Po sovětské invazi zradil
Právě obliba v Sovětském svazu byla jedním z důvodů, proč se Svoboda dostal v roce 1968 opět do nejvyšší politiky. V období Pražského jara byl zvolen prezidentem a mezi lidmi rychle získal oblibu. Bohužel, po sovětské okupaci opět Svoboda nedokázal vzdorovat zlu.
Na samotném začátku invaze sice nepodepsal jmenování loutkové dělnicko-rolnické vlády, ale hned vzápětí zemi zradil. A to když v Moskvě tlačil na unesené československé politiky, aby podepsali souhlas se sovětskou okupací.
A byl to opět Ludvík Svoboda, kdo podpořil odvolání Alexandera Dubčeka z pozice 1. tajemníka ÚV KSČ a místo něj podporoval dosazení Gustáva Husáka. Viděl v něm „energického člověka, racionálně uvažujícího, zapáleného stoupence nezbytných opatření.“ Pomohl tak nastolit normalizaci, v rámci které začali být lidé nepohodlní komunistickému režimu opět pronásledováni. Této změně už ani do konce prezidentského mandátu nijak nebránil.
Generál Svoboda spolu s Alexanderem Dubčekem v lidech vzbuzovali naději na pozitivní změnu v Československu. Po sovětské okupaci se ale Svoboda postavil na špatnou stranu.
V historii máme jiné hrdiny
Myslím, že není fér neochvějně nazývat Ludvíka Svobodu hrdinou, když ve většině životních zkoušek neobstál. Možná doopravdy nebyl špatný člověk, ale zlu se nikdy nedokázal postavit. Neváhal obětovat své spolubojovníky, když se znelíbili režimu, nepostavil se hromadnému vraždění sudetských Němců a po invazi vojsk varšavské smlouvy byl spíše v roli loutky.
Ze Svobodova životopisu bych chtěl vyzdvihnout někoho jiného. Byl by to například František Polák, Svobodou propuštěný z armády a odeslaný za své názory do gulagu, popravený generál Heliodor Píka nebo František Kriegel, který jako jediný z československých politiků v Moskvě nepodlehl tlaku a nepodepsal souhlas s okupací Československa. Tito lidé totiž na rozdíl od Ludvíka Svobody ani ve složitých situacích nepodlehli zlu, i když tím riskovali svůj život. Tím se zachovali jako praví hrdinové.
