Článek
Psal mi na Instagramu. Nejprve jen reakce na story – smajlík, srdíčko, krátký komentář.
„Krásná fotka.“
„Máš nádherný úsměv.“
A já si řekla – další náhodný chlap, co má potřebu flirtovat.
Jenže pak jsem se podívala na jeho profil.
Byl to on.
Známý moderátor, člověk, kterého jsem vídala roky v televizi, na billboardech. Měl přes 100 tisíc sledujících, ověřený účet, fotky z natáčení i z cest.
Nějakou chvíli jsem si říkala, že to je fake. Ale nebyl.
Odpověděla jsem mu. Nejdřív opatrně. Pak čím dál častěji. Každý den.
Psal mi večer, ráno, v pauzách mezi natáčením. Sdílel věci, které byste nečekali. Že je unavený z toho, jak musí pořád „hrát“, i mimo kameru. Že ho bolí, že ho nikdo nezná takového, jaký je „doopravdy“. Že si s nikým tak dobře nerozumí.
A já tomu věřila.
Po pár týdnech se naše psaní změnilo. Začal mi říkat „lásko“. Posílal mi hlasovky.
Jednou večer:
„Přál bych si, abys tu byla. Držela mě za ruku. Jen klid. Jen ty a já.“
Zněl tak opravdově, tak vyčerpaně, tak… skutečně.
Vídali jsme se málo. Jednou jsme se potkali v jeho autě. Přijel večer, sedla jsem si dovnitř, objal mě, políbil. Mluvili jsme dvě hodiny. Řekl, že oficiálně nikoho nemá, ale že je pod tlakem – bulvár, PR agentura, fanoušci. Že se vztahy v jeho světě „nedělají snadno“.
Chápala jsem. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Scházeli jsme se dál – vždycky rychlé, opatrné, bez fotek. Ale intenzivní. A aspoň v těch chvílích jsem věřila, že je to opravdové.
Až do onoho červnového odpoledne.
Seděla jsem doma. V televizi běžely zprávy, ani jsem je nevnímala. Došlo mi mléko, řešila jsem nákup. A pak jsem zaslechla jeho jméno.
Zvedla jsem hlavu.
„Známý moderátor řekl své ano. Tajná svatba s dlouholetou partnerkou proběhla v zahraničí.“
Na obrazovce záběry z pláže. Šaty. Líbající se pár. On. A ona.
Nevěděla jsem, co víc mě šokovalo. Že se oženil? Že má dlouholetou partnerku? Nebo že to celé běží v televizi jako samozřejmá, veřejná zpráva?
Posadila jsem se zpátky na gauč. Ruce se mi třásly.
Nevolala jsem mu. Nepsala. Nepotřebovala jsem slyšet další hlasovku s dokonalým tónem lítosti.
Otevřela jsem si náš chat.
Poslední zpráva od něj byla předchozí noc:
„Chybíš mi. Už brzy…“
Zablokovala jsem ho. Všude.
Druhý den ráno jsem šla do práce s kruhy pod očima a úsměvem na autopilota. Nikomu jsem nic neřekla. Byla bych za blázna. Dala jsem srdce do ruky někomu, koho jsem viděla možná pětkrát. Někdo by řekl – na co sis vlastně stěžovala? Vždyť to nebyl vztah.
Jenže… ono to bolelo jako vztah.
Možná víc.
Utekly měsíce. Dnes už vím, že jsem nebyla jediná. Mluvila jsem s jinými ženami. Některé si myslely to samé, co já. Věřily, že ona neexistuje. Že to s ní není vážné. Nebo že jsou sice spolu, ale jen „kvůli fotkám“.
On byl herec i v civilu. A my jsme byly jen jeho epizodní role.
Dnes už ho nesleduju. Ani v televizi, ani na sítích. Když na něj někdo narazí a řekne: „Hezkej chlap, že?“, pousměju se.
„Jo. Umí to dobře zahrát.“
Ale někde v sobě mám pořád tu verzi sebe, která seděla v autě vedle něj a myslela si, že tohle je ten začátek.
A taky tu chvíli, kdy jsem se dívala na svatbu někoho, kdo mi ještě včera šeptal, že mě miluje.
A vím, že už nikdy nebudu ta stejná.
