Článek
Tichým způsobem, který k němu vlastně seděl. Vždycky byl klidný, systematický, málomluvný. Nikdy nekřičel. Nikdy nepil. Nikdy nic nevysvětloval víc, než bylo nutné.
„Proč?“ nebyla otázka, kterou by u nás doma někdo kladl často.
Po pohřbu jsem zůstala v jeho domě sama. Máma zemřela už dávno a já se pustila do třídění věcí bez emocí — oblečení, knihy, nářadí. Všechno přesně srovnané. Popsané. Uspořádané.
Až příliš.
Dokumenty jsem našla ve spodní zásuvce pracovního stolu. Zamčené. Klíč byl přilepený zespodu — přesně tam, kde by ho nechal někdo, kdo chtěl, aby byl nalezen, ale ne hned.
Na složce stálo moje jméno.
A pod ním: „Záznamy – archiv“.
První papíry byly lékařské zprávy. Ne otcovy. Moje.
Psychologická vyšetření z doby, kdy mi byly čtyři, pět, šest let. Diagnózy, které jsem nikdy neslyšela. Doporučení k hospitalizaci. Poznámky o „opakujících se výpovědích“.
Dítě popisuje přítomnost třetí osoby v domácnosti.
Tvrdí, že „ten muž stojí v rohu“.
Otec popisuje chování dítěte jako klidné, ale neodpovídající realitě.
Zatajil se mi dech.
Ten muž.
Vzpomínka se mi vybavila okamžitě. Nejasná, rozmazaná, ale nepříjemně povědomá. Roh obýváku. Stín. Pocit, že se nemám otáčet.
Listovala jsem dál.
Další dokumenty byly policejní. Záznamy o hlášeních. Nehodách. Událostech v okolí našeho domu.
Všechny se shodným detailem:
svědek – dítě.
Já.
Dítě popsalo osobu, která nebyla na místě nalezena.
Popis odpovídá neznámému muži.
Otec žádá, aby nebyla věc dále rozváděna.
Na okraji některých papírů byly otcovy ručně psané poznámky:
„Zase ho viděla.“
„Přiblížil se.“
„Musím být důslednější.“
Důslednější v čem?
Na dně složky byla tenká obálka. Bez razítka. Bez data.
Uvnitř byl sešit.
Otcův deník.
Psán nebyl den po dni, ale vždy po něčem, co se zjevně opakovalo.
Dnes stála u stěny déle než obvykle.
Zase s ním mluvila.
Musel jsem ji uklidnit. Zapomněla rychle. To je dobře.
Stránky dál byly horší.
Říká, že mu říká „tati“.
To nesmí.
Nesmí si ho plést se mnou.
Začaly se mi třást ruce.
Vzpomněla jsem si na detaily, které jsem celý život považovala za normální. Že jsem jako dítě nesměla spát otočená ke zdi. Že otec každou noc kontroloval rohy místností. Že jsme nikdy neměli zrcadla naproti sobě.
A že jsem často slyšela jeho hlas i tehdy, když nebyl doma.
Poslední záznam byl krátký.
Už si nepamatuje.
To je nejdůležitější.
Když zapomene úplně, přestane existovat i on.
Pod tím bylo připsáno jiné písmo. Nejisté. Dětské.
„Ale on tu pořád je.“
Nevěděla jsem, kdy jsem to psala.
Tu noc jsem spala v otcově domě. Poprvé po letech. Dlouho jsem ležela potmě a poslouchala ticho.
A pak jsem si všimla, že jeden roh pokoje je tmavší než ostatní.
Ne stínem.
Spíš nepřítomností světla.
„Táto?“ ozvalo se tiše.
Nebyl to otcův hlas.
Ale nebyl ani cizí.
A v tu chvíli jsem pochopila, co otec celé dětství nedělal proto, že byl chladný.
Dělal to proto, že mě hlídal.
Ne přede mnou.
Ale před tím, co se mnou vyrůstalo.
A co si teď — po jeho smrti — konečně vzpomnělo, kým jsem pro něj byla.
