Článek
Nic tajemného, nic zvláštního. Až na to, že mezi krabicemi, které znám celý život, jsem uviděla jednu, kterou jsem nikdy předtím neviděla.
Byla malá, oprýskaná, na víku flek od něčeho mastného. A na ní narychlo natržená nálepka s jediným nápisem:
„Až budeš mít dceru.“
Zůstala jsem stát. Jako by mi v uších najednou zalehlo. Mám syna — tříletého. Dcera? Nikdy jsme ji neplánovali. Ne teď. A už vůbec mi nikdo z rodiny nic podobného nikdy neřekl.
Krabici jsem otevřela.
Uvnitř byla stará kazeta. Klasická VHS. Černá, těžká, s další ručně psanou poznámkou:
„Pusť jen sama.“
Zbytek krabice byl prázdný.
Srdce se mi začalo zrychlovat. Vzala jsem kazetu dolů do obýváku, ale přehrávač jsme dávno vyhodili. Takže jsem ji nakonec odvezla domů, kde jsem měla starý videorekordér po babičce schovaný ve sklepě „k ničemu“.
Když jsem kazetu vložila, obraz chvíli zrnil. A pak se objevila místnost. Na první pohled jsem ji poznala — naše stará dětská ložnice u rodičů, jen o dvacet let mladší.
A na posteli seděla moje máma.
Byla mladší, než si ji pamatuju. Možná o pár let starší, než jsem nyní já. Usmívala se. Ale oči měla unavené, trochu červené.
„Jestli tuhle kazetu vidíš,“ začala tichým hlasem, „znamená to, že máš dceru.“
Zavřela jsem oči. Proč? Jak to mohla vědět?
Máma na obrazovce pokračovala:
„A já ti musím říct něco, co jsem ti nemohla říct dřív. Možná bys mi nevěřila. Možná bys pak nechtěla mít děti vůbec.“
V místnosti jako by se ochladilo.
„V naší rodině,“ řekla, „se dědí jedna věc. Ne nemoc. Ne prokletí. Ne schopnost. Je to… návštěvník.“
Zasmála se, ale ten smích byl prázdný.
„Vím, jak to zní. Ale já jsem ho viděla. Moje sestra taky. A babička. U všech žen se jednou objeví. Až když se jim narodí dcera.“
Zhluboka se nadechla.
„Když se narodíš ty,“ pokračovala na záznamu tišeji, „začneš mít sny. Nejprve jen zvláštní. Pak těžší. Pak…“ Hlas se jí zlomil. „Pak už to nejsou sny.“
V tom se kamera znepokojivě zachvěla. Máma se otočila, jako by slyšela zvuk za sebou.
„Nesmíš se bát,“ šeptla. „To je to nejhorší, co můžeš udělat. Návštěvník se živí strachem. Ale když mu neuhneš, nebude ti ubližovat. Jen… sleduje. Pořád.“
Přiklonila se blíž k objektivu.
„Až tvoje dcera bude mít tři roky — přesně tři — začne o něm mluvit. Děti ho vidí první. A ty nesmíš lhát. Nesmíš jí říct, že to není skutečné.“
Máma na kazetě polkla.
„Protože je.“
Obraz se znovu zachvěl a ozvalo se tiché zaklepání. Jako na dřevo. Nesnesitelně blízko.
Máma strnula.
„Musím končit,“ zašeptala. „Pamatuj si: bude stát u dveří, když ji uložíš. Nepodívej se na něj přímo. A hlavně — nikdy ho neoslovuj jménem.“
Kamera spadla na bok. Obraz se zakymácel. A pak jen tma. Dlouhá, nepřerušovaná tma. A v ní… šramot. Kroky. Dětské šeptání.
Nakonec poslední věta, tichá, skoro neslyšná, jako syknutí:
„Dívej se jen na ni.“
A konec.
Seděla jsem v obýváku v naprosté tichosti. Syn spal v dětském pokoji. Skřípání podlahy nade mnou mě poprvé po letech vyděsilo.
Kazetu jsem vyndala a chtěla schovat zpátky do krabice.
Ale když jsem ji otočila, všimla jsem si něčeho nového. Nebylo to tam předtím — tím jsem si jistá.
Na nálepce přibyla další slova. Jako by byla dopsaná čerstvým inkoustem.
„Až budeš mít dceru… nebo až přijde čas.“
Kazetu jsem spustila na zem.
A pak jsem poprvé v životě zaslechla zaklepání na dveře ložnice mého syna.
Tři pomalé, duté ťuky.
Přesně, jak bylo na kazetě.
