Článek
Byla to potlučená kniha v hnědém vázání, Agatha Christie – Vražda v Orient expresu. Vonělá starým papírem a zapomenutým časem. Děkovala jsem jí, přečetla knihu během týdne. Byla skvělá, přesně takové čtení, jaké jsem milovala.
A pak, když jsem ji vracela zpátky na polici, vypadla z ní fotografie.
Nečekaný objev
Byla to černobílá fotka, zažloutlá časem, s ohnutými rohy. Na fotografii stály dvě mladé ženy před nějakou budovou. Obě se usmívaly do kamery. Měly na sobě šaty typické pro padesátá léta. Na zadní straně fotky bylo napsáno propiskou: „Věra a já, 1956.“
Chtěla jsem fotku vyhodit, ale něco mě zastavilo. Jedna z těch žen… vypadala povědomě. Velmi povědomě. Čím déle jsem se na ni dívala, tím víc jsem měla pocit, že jsem ji už někde viděla.
A pak mě to uhodilo jako blesk.
Ta žena měla stejný nos jako já. Stejné oči. Stejný tvar obličeje. Vypadala jako já. Nebo spíš – já jsem vypadala jako ona.
To bylo nemožné. Fotka byla z roku 1956. To bylo skoro sedmdesát let zpátky. Ale podobnost byla nepopiratelná.
Pátrání začíně
Ukázala jsem fotku Simoně. „Kde přesně jsi tu knihu koupila?“
„V antikvariátu na Národní třídě. Proč?“
Vysvětlila jsem jí. Ukázala jsem jí tu podobnost. Simona zírala na fotku a pak na mě. „To je… to je hustý. Je to skoro jako bys to byla ty.“
„Musím zjistit, kdo to je.“
Vrátila jsem se do toho antikvariátu. Majitel, starší pán v brýlích, si knihu prohlédl. „Tahle byla v balíku, který jsem koupil z pozůstalosti. Celá domácí knihovna. Majitelka zemřela, rodina prodávala všechno najednou.“
„Víte, jak se jmenovala?“
Chvíli hledal v počítači. „Podle faktury… Helena Marešová. Bydlela na Vinohradech.“
Helena Marešová. To jméno mi nic neříkalo. Ale ta fotografie musela být její. Byla v její knize, v její knihovně.
Kousky skládačky
Začala jsem pátrat. Našla jsem na internetu oznámení o jejím úmrtí. Helena Marešová, zemřela loni, ve věku 89 let. Pozůstalí: syn Martin Mareš a dvě vnučky.
Kontaktovala jsem syna. Napsal jsem mu email s fotkou. Zněla jsem asi jako blázen – cizí žena, která píše o staré fotografii z knihy jeho matky. Ale odpověděl mi.
„To je fotka mé matky,“ napsal. „Poznávám ji. Ta druhá žena byla její nejlepší přítelkyně Věra. Ale ztratily kontakt někdy v šedesátých letech. Matka o ní občas mluvila, ale nikdy jsem se nedozvěděl víc.“
Věra. Fotka byla popsaná „Věra a já“. Takže Helena byla ta druhá žena. A Věra byla ta, která vypadala jako já.
„Víte něco o té Věře?“ napsala jsem zpátky. „Jméno, příjmení, cokoliv?“
„Bohužel ne. Matka nebyla moc sdílná o své minulosti. Vím jen, že Věra emigrovala do Kanady v roce 1968. Víc nevím.“
Emigrovala do Kanady. V roce 1968. Po srpnové invazi. Spousta lidí tehdy odešla ze země a nikdy se nevrátila.
Rodinné tajemství
Nemohla jsem přestat myslet na tu fotku. Ta podobnost byla příliš velká, aby byla jen náhodou. Muselo tam být nějaké spojení. Věra emigrovala do Kanady. Já jsem se narodila v roce 1994. Moji rodiče…
Zarazila jsem se. Moji rodiče. Otec byl Čech. Ale matka… matka byla Kanaďanka. Seznámili se, když otec pracoval v Torontu. Vzali se tam, vrátili se do Česka, kdy mi bylo pět let.
Matka zemřela na rakovinu, když mi bylo patnáct. Nikdy jsem po ní moc nezjišťovala její minulost. Otec o ní nerad mluvil, bolelo ho to. Věděla jsem jen základní věci – jmenovala se Anne, pocházela z Toronto, byla to jediné dítě.
Ale co když…
Zavolala jsem otci. „Tati, jaké bylo mámino celé jméno?“
„Anne Morrison. Proč se ptáš?“
„A její rodiče? Jak se jmenovali?“
„Matka se jmenovala Věra. Otec Robert. Proč, miláčku?“
Srdce mi vyskočilo do krku. „Věra. A jak se jmenovala před svatbou?“
„To nevím. Proč bych to věděl? Zemřela ještě před tím, než jsem tvou matku poznal. Byl tam jen její otec na svatbě.“
„Můžu se podívat do máminých věcí? Těch, co máš uložené?“
Nalezení pravdy
Otec měl krabice s maminými věcmi ve sklepě. Nikdy jsem do nich nesahala. Bylo mi to divné, jako bych narušovala její soukromí. Ale teď jsem musela.
Našla jsem tam její starý pas. Kanadský pas vystavený v roce 1975 na jméno Anne Morrison. Ale byl tam papír s poznámkami, rodokmen, který si kdysi dělala pro nějaký školní projekt. A tam to bylo.
„Věra Nováková, roz. 1937, Praha. Emigrovala 1968. Vdala se za Roberta Morrisona 1970. Dcera Anne narozena 1971.“
Věra Nováková. Moje babička. Ta žena na fotografii byla moje babička.
Vytáhla jsem fotku a položila ji vedle babiččiny fotky z pasu, který jsem našla mezi dokumenty. Byla to ona. Desetiletí starší, ale byla to ona. Stejné oči. Stejný úsměv. Stejný obličej, který jsem zdědila já.
Moje babička, kterou jsem nikdy nepoznala, byla na fotografii uvnitř staré knihy z antikvariátu. Knihy, která patřila její nejlepší přítelkyni Heleně.
Setkání s minulostí
Kontaktovala jsem znovu Martina Mareše. Vysvětlila jsem mu, kdo jsem. Ukázala jsem mu dokumenty. Byl v šoku, stejně jako já.
„Matka mluvila o Věře až do konce,“ řekl mi, když jsme se potkali na kávě. „Říkala, že to byla její sestra duše. Když Věra emigrovala, matka ji nikdy nenašla. Neměla adresu, žádný kontakt. Zkusila to párkrát přes Červený kříž, ale bezvýsledně.“
Ukázal mi další věci ze stolu své matky. Dopisy, které Helena psala a nikdy neodeslala. Všechny adresované Věře. Desítky let nenapsaných slov.
„Věra zemřela v roce 1992,“ řekla jsem ticho. „Dvě roky před mým narozením. Rakovina. Stejně jako moje matka.“
„Takže se nikdy nenašly,“ řekl Martin smutně.
„Ne. Ale našly jsme se my.“
