Článek
Notář mi předal těžký svazek klíčů a papíry na starou chalupu v Podkrkonoší, o které jsem sotva věděla, že existuje. Teta byla vždycky záhadná žena – žila sama, málokdy nás navštěvovala, a když ano, mluvila spíš o přírodě a starých časech než o sobě.
„Paní Nováková,“ řekl mi notář, když jsem sbírala dokumenty, „vaše teta mi zanechala instrukci. Mám vám vyřídit, že ‚najdete, co hledáte, když přestanete hledat.‘“ Pokrčil rameny. „Nevím, co tím myslela, ale slíbil jsem jí to předat.“
Chalupu jsem poprvé navštívila v sobotu. Byla to stará dřevěná stavba z devatenáctého století, obklopená hustým lesem. Okna zela prázdnotou, barva na dveřích oprýskaná časem. Uvnitř to vonělo zatuchlinou a vzpomínkami.
Začala jsem u přízemí – prostorná kuchyně s kachlovými kamny, obývací pokoj plný starého nábytku zahalených plachtami, malá spíž. V prvním patře byly tři ložnice, všechny prakticky prázdné kromě železných postelí a šatních skříní. Prohlížela jsem si původní půdorys, který byl mezi papíry – všechno sedělo. Nebo skoro všechno.
Něco mi nesedlo na rozměrech. Když jsem stála v nejmenší ložnici a odměřila si kroky ke zdi sousedící s větším pokojem, bylo tam o metr víc, než mělo být. Zkusila jsem to znovu. Zeď byla tlusté, ale ne tak tlusté.
Vrátila jsem se do vedlejší ložnice a začala jsem zkoumat stěnu. Dřevěné obložení bylo tmavé od stáří, ale když jsem přejela rukou po povrchu, na jednom místě jsem ucítila nepatrný rozdíl – lehké prohlubně, sotva znatelná. Zmáčkla jsem. Nic. Zkusila jsem postrčit. Panel se tiše posunul stranou.
Za ním byly úzké dřevěné schody vedoucí dolů.
Srdce mi tlouklo, když jsem hledala baterku v kabelce. Mobilem jsem svítila na strmé stupně zmizející do tmy. Váhala jsem – byla jsem sama v opuštěné chalupě uprostřed lesa a právě jsem objevila tajnou místnost. Všechny příběhy, které jsem kdy četla, říkaly, abych tam nešla. Ale zvědavost byla silnější.
Schody vedly hlouběji, než jsem čekala – musely vést hluboko pod přízemí. Nakonec jsem se ocitla v malé místnosti vykopané přímo v zemi, s cihlovou klenbou nad hlavou. Vzduch byl chladný a suchý. A místnost nebyla prázdná.
Podél stěn stály regály plné knih a sešitů. Uprostřed stál jednoduchý dřevěný stůl s křeslem, na něm rozevřený deník. Když jsem přistoupila blíž, poznala jsem tetino písmo.
„28. ledna 1987. Dnes přijela další. Martina. Má modřiny na zádech a strach v očích, který znám až příliš dobře. Dala jsem jí čaj, teplé oblečení a klíč od zadní světnice. Zůstane, dokud nebude bezpečné.“
Listovala jsem dál. Stránka za stránkou, rok za rokem. Jména žen, jejich příběhy útěku, jejich děti. Teta Anna vedla důkladné záznamy – kam je pomohla odejít, jaké nové identity získaly, kde začaly nový život. Některé se vracely po letech, aby jí poděkovaly. Jiné zmizely beze stopy, a to byla podle jejích poznámek ta nejlepší zpráva.
Na jednom regálu jsem našla fotografie. Ženy různého věku, některé s dětmi, všechny s něčím společným – novým světlem v očích, které tam dřív nebylo. Za každou fotografií byla poznámka. „Jana – nyní v Kanadě, studuje medicínu.“ „Petra – otevřela si květinářství v Brně.“ „Lucie a dcery – konečně v bezpečí.“
Teta Anna vedla podzemní dráhu pro týrané ženy. Celá desetiletí.
Nejvyšší polici jsem si nechala nakonec. Tam byly složky rozdělené podle let. Otevřela jsem tu nejstarší – 1968. Uvnitř byly dokumenty, dopisy psané šifrou, mapy tajných cest přes hranice. Teta nepomáhala jen ženám utéct násilníkům. Pomáhala lidem utéct z země.
Zavřela jsem složku s třesoucíma se rukama. Kolik odvahy to muselo stát? Kolik nocí strávila v úzkosti, že ji někdo odhalí? Komunistická tajná policie nebyla k takovým aktivitám shovívavá.
V druhém sešitu na stole jsem našla poslední zápis, datovaný měsíc před její smrtí:
„Jsem stará a unavená, ale práce pokračuje. Mladší síly to převezmou. Pokud to čteš, Anno mladá, znamená to, že jsi našla tuto místnost. Vždy jsem věděla, že budeš ta, kdo ji najde – máš moje oči a moji zvědavost. Nyní je to tvoje rozhodnutí. Můžeš tuto kapitolu uzavřít, nebo ji můžeš napsat dál. Kontakty jsou v zelené složce. Volba je jen tvoje.“
Zvedla jsem pohled ke zeleně složce na polici. Věděla jsem, že jakmile ji otevřu, už nebudu stejná. Život, který jsem znala – práce v kanceláři, víkendy s přáteli, starosti o hypotéku – najednou připadal tak malý. Ale také bezpečný.
Vzala jsem zelenou složku do ruky. Byla těžší, než vypadala.
Nahoře ve dveřích chalupy zakřupěl štěrk. Zmrazila jsem. Pak jsem uslyšela ženský hlas: „Haló? Je tu někdo? Paní Anna mi řekla, že když se něco stane, mám přijít sem…“
Hlas se třásl. Byl v něm strach, ale také naděje.
Podívala jsem se na zelenou složku ve svých rukou, pak na schody vedoucí nahoru, kde čekala nějaká žena, která potřebovala pomoc. Tetina slova se mi vracela: Najdete, co hledáte, až přestanete hledat.
Celý život jsem hledala účel. Něco, co by mělo smysl. Něco větší než já sama.
A právě jsem to našla.
Začala jsem stoupat po schodech s tou zelenou složkou pevně sevřenou v ruce. Měla jsem telefon plný kontaktů, místnost plnou tajemství a ženu nahoře, která potřebovala druhý začátek.
Tetina práce ještě neskončila.
A já jsem právě zdědila víc než jen chalupu.
