Článek
Bylo mu devět a vždycky byl k babičce přátelský. Miloval její buchty, hry v kartách, pohádky před spaním. Pak, jakoby přes noc, se všechno změnilo. Odmítal tam jet. Když jsem na tom trvala, plakal, křičel, jednou se dokonce schoval ve skříni.
„Co se stalo?“ ptala jsem se. „Babička ti něco udělala? Něco řekla?“
Zavrtěl hlavou, pevně sevřel rty. „Nemůžu ti to říct. Ona řekla, že když to řeknu, tak…“
„Co?“
Ale víc ze sebe nedostal. Jen se mi vytrhl a zavřel se v pokoji.
Volala jsem mamě. „Nestalo se u tebe něco? Matyáš najednou nechce přijet.“
„Nic si nevybavuju, zlato,“ odpověděla, hlas měla unavený. Bylo jí osmdesát dva a začínala mít problémy s pamětí. „Je hodný kluk. Ale… možná je to tím, že dospívá? Děti se mění.“
Nesedělo mi to. Matyáš nebyl typický vzdorovitý puberťák. Byl vystrašený. Když jsem jeho jméno zmínila v souvislosti s babičkou, ztuh, oči se mu rozšířily a já viděla čistý strach.
Mamka zemřela v září. Klidně, ve spánku. Na pohřbu byl Matyáš tichý, nesklil slzu. Jen seděl vedle mě ztuhle, díval se někam do prázdna.
Pak jsme museli vyprázdnit dům. Starý zděný dům na okraji vesnice, kde mamka žila celý život. Matyáš se nabídl, že pomůže - poprvé za měsíce projevil o cokoliv zájem.
„Můžu jít do sklepa?“ zeptal se první den. „Babička tam měla staré věci, možná najdu něco zajímavého.“
Byla jsem ráda, že se zapojuje, tak jsem souhlasila.
Slyšela jsem ho tam celé hodiny. Zvuky přesouvaných krabic, občasné vrzání schodů. Když vyšel nahoru, měl v ruce starou plechovou krabici.
„Mami,“ řekl, hlas se mu chvěl. „Tohle musíš vidět.“
Otevřel ji. Uvnitř byly fotografie. Desítky jich. Černobílé, zažloutlé, některé z padesátých let. Děti. Všechny stejného věku jako Matyáš, možná o rok mladší nebo starší. Chlapci i děvčata, v oblečení z různých dekád - padesátá léta, sedmdesátá, devadesátá.
„Co to je?“ zeptala jsem se.
„Podívej se na rub,“ řekl tiše.
Otočila jsem první fotografii. Mamčiným písmem tam bylo napsáno: Jiří, 1953. Tři měsíce. Příliš zvědavý.
Další: Hana, 1971. Půl roku. Chtěla odejít.
A další: Martin, 1989. Dva měsíce. Odmítl naslouchat.
Bylo jich dvacet jedna. Každá s datem, jménem a krátkým poznámkou. Všechny končily stejně - zmínkou o krátkém časovém úseku. Žádná nedosáhla jednoho roku.
„Co to má znamenat?“ šeptala jsem, srdce mi bušilo.
Matyáš mlčel chvíli, pak řekl: „Myslíš, že babička měla jen jednu dceru? Jen tebe?“
Zvedla jsem na něj oči. „Co tím myslíš?“
„Když jsem byl u ní naposled, slyšel jsem ji v noci. Mluvila sama se sebou v ložnici. Říkala… říkala, že tentokrát to musí vyjít. Že tentokrát si jí dítě musí nechat. Že už je stará a čas se krátí.“
Ruce se mi roztřásly. „To nedává smysl. Mamka měla jen mě.“
„Ne,“ zarazil mě. „Ty jsi jediná, která přežila. Podívej se na datum nahoře.“
Vytáhla jsem poslední fotografii ze spodku krabice. Byla barevná, relativně nová. Bylo na ní malé děvčátko, možná tříleté, se světlými vlasy a modrýma očima. Na rubu stálo: Tereza, 2003. Sedm měsíců. Příliš slabá.
Dva roky před mým narozením.
„Našel jsem ještě tohle,“ řekl Matyáš a podal mi sešit. Deník. Mamčin rukopis, stránky zaplněné řádky textu.
„Nemohou mi ji vzít. Pokusila jsem se pětkrát, než se mi narodila Anna. Pětkrát jsem musela začít znovu. Ale Anna je dokonalá. Přežila. Naučila jsem ji nést to dál. Jednoho dne pochopí. Každá žena v naší rodině musí…“
Dál jsem nečetla. Nemohla jsem.
„Co ti řekla?“ zeptala jsem se Matyáše. „Co ti řekla ten poslední den?“
Polkl. „Že jsem dobrý chlapec. Silný. Řekla, že by byla hrdá, kdybych byl její. A pak…“ Zavřel oči. „Pak mi ukázala nějaké fotky. Řekla, že měla hodně dětí. Že některé nebyly dost dobré. A ptala se mě, jestli bych chtěl zůstat. Navždy.“
Vstala jsem tak rychle, až se židle převrátila. „Proč jsi mi to neřekl?“
„Řekla mi, že když někomu řeknu, tak přijde pro mě v noci. Že všechny děti na fotkách řekly. A všechny zmizely.“
Chytila jsem ho a přitiskla k sobě. Třásl se. Já taky.
Dům jsem prodala týden nato. Nesla jsem se tam vrátit. Ale před odjezdem jsme ještě jednou prošli sklep. Na zdi úplně vzadu, za starým nábytkem, byla jeskyně. Nebyla přirozená - někdo ji vykopal. Byla hluboká, možná tři metry, se zářezy ve stěnách jako přihrádky.
Byly tam věci. Malé boty. Plyšák. Brýle. Kousky oblečení. Každá přihrádka měla něco jiného.
Dvacet jedna přihrádek.
Teď máme s Matyášem nový život. Odstěhovali jsme se do Prahy. Nikdy o mamce nemluvíme. Ale někdy, když sedím sama v noci, vzpomenu si na její ruce - jak byly vždycky studené, jak mě pevně držela, když jsem byla malá. Jako by se bála mě pustit.
A vzpomenu si na slova z deníku: „Naučila jsem ji nést to dál.“
Mám dceru. Je jí rok. Matyáš odmítá být s ní sám v pokoji. Včera jsem ji našla, jak si hraje s fotografií, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Černobílou. Malého děvčátka v šatech z třicátých let.
Na rubu stálo: „Moje matka, 1935.“
Nevím, co to znamená. Ale každou noc kontroluju, jestli jsou okna zamčená.
A začínám rozumět tomu studenému držení.
