Článek
Terezka přišla domů z třídního výletu o dvě hodiny dřív, než jsem čekala. Místo obvyklého nadšeného vyprávění o zážitcích jen tiše pozdravila, vyběhla nahoru a zavřela se v pokoji.
„Ter, bylo to fajn?“ zavolala jsem za ní.
„Jo, super,“ odpověděla dutým hlasem.
To bylo první varování.
Druhé přišlo v pondělí ráno. „Mami, bolí mě břicho. Nemůžu dnes do školy.“
Změřila jsem jí teplotu – nic. Zkontrolovala jazyk – normální. „Tero, co se děje?“
„Nic. Jen mě bolí břicho.“
V úterý to byla bolest hlavy. Ve středu bolest žaludku. Ve čtvrtek jsem byla neoblomná a poslala ji do školy. Odpoledne mi zavolala učitelka.
„Paní Svobodová, Tereza seděla celou přestávku sama v šatně. Odmítla jít ven s ostatními. Je všechno v pořádku?“
Byla jsem matka patnáctileté holky – věděla jsem, že něco není v pořádku. Ale Terezka nemluvila. Seděla v pokoji, civěla do telefonu a na všechny otázky odpovídala jednoslabičně.
V pátek večer jsem zkusila jiný přístup. Aniž bych se na cokoli ptala, pustila jsem si v obýváku její oblíbený seriál. Po chvíli sešla dolů.
„Můžu se dívat s tebou?“
„Jasně, miláčku.“
Seděly jsme vedle sebe v tichosti. Po dvou epizodách jsem jí natáhla ruku. Vzala ji.
„Mami,“ začala tiše. „Co když jsem udělala něco hrozného?“
Srdce se mi sevřelo, ale držela jsem hlas poklidný. „Terezko, nic nemůže být tak hrozné, abychom to nezvládly.“
„Na tom výletě…“ zaváhala. „Byly jsme u řeky. A holky našly opuštěného psa. Malinké štěně, úplně promočené. Volaly ředitelce, ať zavolá útulku, ale ona řekla, že nemáme čas, že pojedeme dál. Že se o něj postará někdo jiný.“
„A?“
„A my jsme odjely. Nechaly jsme ho tam.“ Hlas se jí zlomil. „Sedělo na břehu a třáslo se zimou. A já jsem do toho autobusu nastoupila, mami. Prostě jsem tam nastoupila a odjela.“
Slzy jí tekly po tvářích. „Celou cestu zpátky jsem jen myslela, co když tam nikoho dalšího nepřijde? Co když tam umře? Bylo to malinké, mami. A já jsem nebyla dost statečná, abych něco udělala.“
Přitáhla jsem ji k sobě. „Tero, ty jsi měla patnáct let a byla jsi s třídou. Nemohlas zůstat u řeky sama.“
„Ale mohla jsem víc křičet! Mohla jsem zavolat babičce, tatínkovi, tobě! Mohla jsem udělat víc než jen… nastoupit do autobusu.“
Teď jsem rozuměla. Nebyla to jen bolest z toho, co se stalo. Byla to bolest z toho, kým si myslela, že je, versus tím, jak se zachovala.
„Víš co, Ter? Pojďme udělat něco jiného než smutnit.“ Vytáhla jsem telefon. „Řeklas, že to bylo u jakého mostu?“
„U Čertova mostu, asi tak kilometr od města.“
Za deset minut jsem měla na telefonu číslo na místní útulky. První dva neměly žádný záznam o nalezeném štěněti ten den. Třetí…
„Moment, moment,“ řekl hlas na druhé straně. „Ano, dvanáctého května, štěně křížence, našel ho nějaký rybář u Čertova mostu. Máme ho tady.“
Terezka na mě zírala s otevřenými ústy.
„Je v pořádku?“ zeptala jsem se.
„Ano, čiperý jako kulička. Už je po karanténě, za týden ho můžeme dát k adopci.“
Podívala jsem se na Terezku. Její oči říkaly všechno.
V sobotu ráno jsme vyrazily do útulku. Byl to hodinový výjezd. Terezka celou cestu neřekla ani slovo, jen svírala moji ruku.
Pes – nebo spíš ještě štěně – byl směs teriéra a něčeho většího, s kučeravou černou srstí a obrovskýma hnědýma očima. Když viděl Terezku, začal zmateně vrtat ocáskem.
„Pamatuje si mě?“ zašeptala nevěřícně.
„Psi mají dobrou paměť,“ usmála se pracovnice útulku. „Chcete si s ním chvíli pobýt?“
Sedla si na zem a štěně jí okamžitě skočilo do klína. Začalo ji olizovat obličej, jako by chtělo říct: „Ty jsi přece ta holka od řeky!“
„Mami, můžeme…?“
„Musíme se zeptat tatínka. A je to velká zodpovědnost, Tero.“
„Já vím. Postarám se o něj. Slibuju.“
Ten večer jsme odjížděly s vyplněnými formuláři a termínem na vyzvednutí za týden. Terezka seděla vedle mě a potichu si prozpěvovala – poprvé za deset dní.
„Mami,“ řekla najednou. „Omlouvám se, že jsem ti nic neřekla hned. Myslela jsem… nevím, co jsem si myslela.“
„Myslela sis, že tě budu soudit.“
„Ano.“
„Ter, víš, co je na tomhle nejdůležitější? Ne to, že jsi tehdy nastoupila do autobusu. To byla složitá situace a byla jsi dítě mezi dospělými. Důležité je, že tě to přestalo nechat spát. Že ti to nebylo lhostejné. A že jsi pak udělala, co jsi mohla, abys to napravila.“
„Ale stejně jsem ji nechala tam.“
„A pak jsi přijela zpátky. To je to, co se počítá. Ne to, že občas selžeme – všichni občas selžeme. Ale to, že pak vstaneme a pokusíme se to napravit.“
Přemýšlela o tom chvíli. „Jak ho pojmenujeme?“
„To je na tobě.“
„Most,“ řekla. „Pojmenuju ho Most. Protože nás spojil. A protože… protože překlenul tu propast mezi tím, kdo jsem byla tehdy, a kdo chci být teď.“
O týden později přivezly jsme Mosta domů. Terezka s ním chodila ven třikrát denně, učila ho základním povelům, spal v košíku u její postele. Vrátila se jí chuť do života.
Asi měsíc po tom všem jsem našla v jejím pokoji notes. Ležel otevřený na stole:
*"Seznam věcí, které udělám příště jinak:
- Budu mluvit nahlas, i když to bude nepříjemné
- Zavolám o pomoc hned, ne až za týden
- Budu věřit, že maminka to pochopí
- Nezůstanu v autobuse, když moje srdce říká, abych vystoupila"*
Nechala jsem notes otevřený, kde byl. Některé lekce si musíme každý najít sám. Já jsem jen mohla být tam, když je byla připravená se svěřit.
A Most? Ten ležel u jejích nohou a spokojeně chrchel. Někdy nás ti, které zachráníme, zachrání mnohem víc, než si dokážeme představit.
