Článek
Nejdřív jsem tomu nevěřila. Připadalo mi absurdní, že by člověk, s nímž žiju deset let, měl potřebu něco takového dělat. Ale ta data byla neúprosná, chladná jako digitální otisk lži.
Začalo to tím, že se náš domácí notebook začal zpomalovat. Řekl mi, že je to věkem, ale když jsem ho jednou zapnula dřív než on, spustil se rovnou v historii prohlížeče. A tam na mě čekala seznamka klíčových frází, která mi sevřela žaludek.
„Jak poznat, kam manželka chodí, když lže.“
„Sledovací zařízení do auta neviditelné.“
„Záznam kamer bez upozornění do mobilu.“
A nejhorší: „Jak zjistit hesla, aniž by si toho všimla.“
Chvíli jsem seděla nehnutě, s rukou na myši, která se mi třásla. Svět kolem se zúžil na jedinou otázku: proč? Vždyť jsme se nehádali víc než dřív, žádná krize, žádná aféra. A přesto tam byl celý katalog paranoie, pečlivě vyhledávaný večer co večer.
Zavřela jsem počítač. Chtěla jsem počkat. Možná to byl omyl, možná někdo jiný. Ale tehdy jsem si všimla něčeho, co mi do té doby unikalo. Když jsem chodila na procházku, vypínal televizi a sledoval mě z okna. Když jsem pracovala v kuchyni, objevil se tiše ve dveřích, jako by kontroloval, jestli opravdu dělám to, co jsem řekla. A když jsem si jednou zapomněla telefon doma, našla jsem ho položený na jiném místě, s otevřenými posledními zprávami.
Jednoho večera jsem počkala, až usne. A pak jsem šla do garáže, kam si dával věci, o kterých tvrdil, že jsou jen nářadí. Na poličce byla malá plastová krabička, stále ještě zabalená v obchodním obalu. GPS modul. Pod tím obal od miniaturní kamery do auta.
A ještě něco. Návod.
Stránka byla ohnutá přesně tam, kde byl obrázek umístění kamery v interiéru. Tak, aby nebyla vidět. Tak, aby snímala mě.
Když jsem se nad tou krabičkou skláněla, ucítila jsem na šíji průvan. Otočila jsem se. Stál ve dveřích. Tichý, nehybný, jen oči se mu leskly v pološeru.
„Nemáš tam co dělat,“ řekl klidně. A ten klid byl horší než výbuch.
„Proč mě sleduješ?“ vydechla jsem.
Neodpověděl. Jen udělal krok ke mně. A já poprvé viděla, že to není rozčílení ani vztek. Byl to strach. Strach z toho, co by našel, kdyby mě nesledoval. Strach, který si sám vytvořil a který ho už pohlcoval.
„Já jen… potřebuju vědět, že mě neopustíš,“ řekl po chvíli. „Potřebuju mít jistotu. Všechno poslední dobou… mizí.“
Teprve tehdy jsem pochopila. Nešlo o kontrolu. Nešlo o podezření z nevěry. Šlo o to, že ztrácel půdu pod nohama. V práci, v rodině, v sobě. A mě měl jako poslední pevný bod. Jenže ten si začal hlídat způsobem, který mi bral dech.
Následující dny byly nejdelší v mém životě. Nemohla jsem odejít, dokud jsem si nepromluvila s odborníkem. A nemohla jsem zůstat tak, jak to bylo. Každý okamžik jsem cítila jeho pohled, ať už fyzický nebo skrze zařízení, která možná ještě někde schoval.
Když jsem mu nakonec řekla, že potřebujeme pomoc, propadl se do židle a rozplakal se. Tichý, zoufalý pláč. Přiznal, že to trvá měsíce. Že neví proč. Že už nad tím neměl kontrolu.
Dnes je v terapii. A já uvažuji o tom, že jestli se to ještě jednou zopakuje, odejdu.
Ale někdy, když jdu večer spát, mám pocit, že jeho telefon v šuplíku krátce zabliká. A pokaždé, když slyším cvaknutí v domě, napadne mě, jestli to není kamera, která všechny ty stránky v historii přece jen dostala příležitost ožít.
