Článek
„Ne, mami,“ zašeptal při večeři. „Ona je má doopravdy. Jedna je normální. Druhá je… zlá. Schovává ji.“
Slova pronesl tak vážně, že mě zamrazilo. Byly to dny, kdy začal odmítat chodit do školy, probouzel se s nočními můrami a pořád kontroloval dveře svého pokoje. Ředitel tvrdil, že je to jen adaptace na nový kolektiv. Jenže potom přišly třídní schůzky.
Zvonilo jako na poplach, když jsem vstoupila do učebny. Všichni rodiče už seděli, tlumeně si povídali. Učitelka, paní Doležalová, stála za katedrou. Hubená, upravená žena s uhlazeným hlasem. Na první pohled úplně normální.
Ale něco na ní nesedělo.
Usmívala se, přitom její oči zvláštně těkaly, jako by kontrolovaly všechny najednou. Když se sehnula pro papíry, koutkem oka jsem zahlédla, jak jí pod vlasy cuknul sval v tváři – ne jako nervový tik. Spíš jako by se pod kůží snažilo prodrat něco jiného.
Okamžitě jsem si to zakázala řešit. Byla jsem přece rozumná dospělá.
Jenže potom zhasli světla, aby promítli prezentaci o projektech. A v té tmě, kdy světlo bylo jen z projektoru, se to stalo.
Paní Doležalová se otočila bokem k plátnu, aby ukázala na snímek. A v tom přechodovém světle jsem to zahlédla. Její obrys – stín na zdi – neseděl s jejím skutečným pohybem.
Zatímco ona zůstala stát, stín cukl hlavou jiným směrem. A pak se na zlomek vteřiny rozšířil do tvaru tváře, která byla… nepřirozeně dlouhá. Jakoby natažená. S ústy otevřenými do tichého, němého křiku.
Zalapala jsem po dechu. Nikdo jiný si toho nevšiml. Jen syn, který seděl u dveří a díval se na mě s výrazem: „Vidíš to taky?“
Srdce mi bušilo v krku. Celou prezentaci jsem nedokázala poslouchat. Když se schůzky chýlily ke konci, viděla jsem, jak učitelka sbírá papíry a pomalu jde ke mně.
„Paní Holubová,“ pronesla sladkým hlasem. „Matyáš má velkou představivost. Někdy děti vidí věci, které tam nejsou.“
Její úsměv byl široký. Až příliš.
A potom – rychle, skoro neznatelně – jako by jí na zlomek vteřiny povolila kůže na levé straně tváře. Ne úplně, jen sotva postřehnutelně, ale dost na to, aby pod ní bylo vidět cosi tmavšího. Cosi, co se pohnulo.
Ustoupila jsem. „A… co tam je?“ vydechla jsem, ani nevím proč.
Paní Doležalová se naklonila blíž. A šeptem, který mi ztuhl krev v žilách, odpověděla:
„To, co říká pravdu.“
Pak se narovnala a odkráčela, jako by se nic nestalo.
Od té doby Matyáše do školy vodím i vyzvedávám osobně. A paní Doležalová se na mě pokaždé usměje. Někdy ale zahlédnu na skle jejího kabinetu odraz, který se nehýbe stejně jako ona.
A mám pocit, že ta druhá tvář čeká, až se podívám dost dlouho. Aby se mohla ukázat úplně.
