Článek
„Nechci vás zbytečně znepokojovat,“ řekla, „ale myslím, že byste to měla vidět.“
Byla to obyčejná dětská kresba pastelkami. Dům. Strom. Okna. Červená střecha. Nic, co by mě mělo vyděsit.
Jenže já ten dům nepoznávala — a přesto mi z něj bylo nevolno.
„Tohle jsme nikdy nekreslili doma,“ řekla jsem automaticky. „Ani jsme v takovém domě nebydleli.“
Učitelka přikývla. „Vím. Proto jsem se ptala ostatních dětí.“
Podívala se na mě vážněji.
„A ony ten dům poznaly.“
Doma jsem položila kresbu na stůl. Syn seděl naproti mně a klidně si skládal kostky.
„Kde jsi tohle viděl?“ zeptala jsem se.
Ani nezvedl hlavu. „Nikde.“
„Tak proč jsi to kreslil?“
Chvíli mlčel. Pak řekl: „Protože tam bydlíme.“
Zasmála jsem se. Nervózně. „Ne, tam nebydlíme.“
Teprve tehdy se na mě podíval. Nezmateně. Spíš soucitně.
„Ty ne,“ opravil mě. „Já.“
Začala jsem si kresbu prohlížet pořádně. Dům nebyl dětsky zjednodušený. Měl detaily. Prasklinu ve zdi. Tři schody ke vchodu. Jedno okno bylo začerněné.
Na zahradě stála postava. Bez obličeje.
Na zadní straně papíru bylo tužkou napsáno jediné slovo:
„Zase.“
To slovo nepsal můj syn. Jeho písmo jsem znala.
Ukázala jsem kresbu mámě. Zbledla.
„Kde jsi to vzala?“ vydechla.
„Od vnuka.“
Sedla si. Dlouho mlčela.
„Ten dům stál za městem,“ řekla nakonec. „Dávno ho zbourali.“
„Kdo tam bydlel?“
Podívala se stranou. „Nikdo dlouho.“
To nebyla odpověď.
Začala jsem se ptát. Sousedi. Příbuzní. Staří známí.
A dělo se pokaždé to samé.
Jakmile kresbu viděli, ztichli.
„Ten dům…“
„Tohle místo…“
„O tom se nemluví.“
Někdo se přežehnal. Jiný obrázek vrátil, jako by pálil.
A všichni — opravdu všichni — poznali ten detail se začerněným oknem.
„Tam se díval,“ řekla stará sousedka tiše. „Když jsme byli malí.“
V noci se syn probudil a přišel k nám do ložnice.
„On se zlobí,“ řekl.
„Kdo?“ zeptala jsem se.
„Ten dům,“ odpověděl. „Protože si na něj vzpomínáte.“
Zatajil se mi dech. „S kým tam bydlíš?“ zašeptala jsem.
Usmál se. Ne dětsky.
„S těmi, co odešli,“ řekl. „Ale ne úplně.“
Druhý den jsem našla další kresbu. Na stole. Nikdo ji neviděl kreslit.
Ten samý dům.
Tentokrát byl blíž. Větší.
A v okně stála postava, která měla obličej.
Můj.
Na zadní straně bylo nově připsáno:
„Teď už víš, kde je domov.“
Tu noc jsem slyšela kroky. Ne v bytě.
Venku.
Z okna jsem viděla siluetu domu, který tam neměl být. Mezi stromy. Přesně takový, jaký byl na kresbě. Se třemi schody. S prasklinou.
A se začerněným oknem, které už černé nebylo.
Světlo se v něm rozsvítilo.
A někdo tam stál.
Nečekal.
Poznával.
A já pochopila, proč ten dům poznali všichni.
Protože v něm někdy bydleli.
A protože se nikdy nepřestěhovali úplně pryč.
Jen čekali, až si pro ně někdo přijde nakreslit cestu zpátky.
