Článek
Ne stud, ne rozpaky — strach. Ze zklamání, z bolesti, z dalšího pokusu, který skončí stejně jako všechny předchozí. Byl jsem unavený, fyzicky i psychicky. Měl jsem za sebou léta sedavé práce, večery u televize a výmluvy, že „až budu mít čas, začnu se hýbat“. Jenže ten čas nikdy nepřišel. Přišly jen kila navíc, bolesti zad a pocit, že už je možná pozdě.
Rozhodl jsem se začít od nuly. Přihlásil jsem se do fitness centra poblíž práce, našetřil na pár tréninků s osobním trenérem a doufal, že mi někdo pomůže z toho začarovaného kruhu ven. Byl to známý trenér, vypracovaný, suverénní, populární na Instagramu, plný motivačních frází. Ale realita? Hned na prvním tréninku si mě přeměřil pohledem a s úsměvem poznamenal: „No, máme tu pěkný projekt. Ale teda upřímně — ty budeš tvrdý oříšek. Možná i beznadějný případ.“
Zasmál jsem se s ním, ale uvnitř mě to bodlo. Cítil jsem, že mě už odepsal. Ne jako člověka — ale jako výsledek. Jako někoho, na kom se neudělá „před a po“ fotka. Jako ztrátu času.
Z prvních pár tréninků jsem si odnesl hlavně bolest svalů a pocit, že nezvládám ani základy. Místo podpory přicházely poznámky typu „tohle by zvládla i moje máma“ nebo „chceš výsledek bez práce? To tady nefunguje“. Časem jsem pochopil, že tenhle styl mi nepomáhá. Ne proto, že bych byl slabý — ale proto, že jsem potřeboval jiný přístup. Ne křik a tlak. Potřeboval jsem respekt a postupnost.
Zrušil jsem tréninky. Začal jsem chodit cvičit sám. Pomalu. Pravidelně. Dýchání, základní cviky, krátké běhy v parku. Místo měření tuku v aplikaci jsem si psal deník. Nevážil jsem se — sledoval jsem, jak se cítím. Každý týden o trochu víc. O trochu líp. Postupně.
Začal jsem plavat. Nejprve jen půl bazénu, pak celý. Běh jsem nahradil chůzí, chůzi během, a běh později i kolem přehrady. Pak mi kamarád zmínil místní amatérský triatlon. Zasmál jsem se. „Já a triatlon?“
Ale něco se ve mně zlomilo. Ne jako výzva druhým — ale sobě. Přihlásil jsem se.
Půl roku jsem trénoval. Plavání, kolo, běh. Každý den něco málo. Žádné zázraky. Ale konzistentně. Trénink po tréninku. Kilometr po kilometru.
Den závodu byl studený, zatažený a já byl nervózní jak na maturitě. Mezi závodníky jsem zahlédl známou tvář — můj bývalý trenér. Obklopený kamarády, smál se, sebejistý. Neviděl mě. A možná by mě ani nepoznal.
Závod začal. Voda byla ledová, kolo náročné, běh nekonečný. Ale já to zvládal. Ne rychle. Ale plynule. A pak — někde v druhé polovině běhu — jsem ho doběhl. Bývalého trenéra. Dýchal mělce, zpomaloval. Já šel dál. V hlavě jsem měl jen: „Nevzdávej se. Dýchej. Jedna noha před druhou.“
V cíli jsem byl dřív než on. Ne první. Ale dál, než jsem kdy snil. Nechtěl jsem triumf. Chtěl jsem důkaz. Pro sebe. A měl jsem ho.
Později se se mnou dal do řeči. Ne poznal mě hned. Když jsem mu připomněl, kdo jsem, na chvíli ztichl. Pak jen řekl: „Vážně dobrý výkon. Vážně. Gratuluju.“
Už jsem ale nepotřeboval jeho uznání. Protože jsem věděl, že nejde o to být rychlý. Jde o to vytrvat. Postupnost. Ne nárazové diety, ne rychlé změny, ne třicetidenní výzvy. Ale rok každodenní práce. Pomalu. S respektem k sobě.
Nejsem beznadějný případ. Jsem důkaz, že když věříš v pomalý růst, dostaneš se dál, než ti někdo kdy předpověděl.
