Jedno oko ztratil jako chlapec, druhé v bitvě. Pak vedl armádu jako úplný slepec a nikdy neprohrál

O jeho dětství nevíme skoro nic. O jeho tváři nevíme nic. O první polovině jeho života víme jen zlomky. Přesto patří Jan Žižka z Trocnova k nejvýznamnějším vojenským géniům středověkých dějin – člověk, který nikdy neprohrál bitvu, vedl armádu jako úplný slepec, s rolníky a řemeslníky porazil rytířská vojska celé Evropy a sám papež proti němu vyhlásil křížovou výpravu. Čtyřikrát. Pokaždé marně.

Jan Žižka se narodil někdy kolem roku 1360 až 1374 – historici se neshodnou. Rodištěm byl s největší pravděpodobností Trocnov v jižních Čechách, kde jeho rod vlastnil drobný zemanský statek. Nižší šlechta bez valného majetku, lidé živení z půdy.

O první oko přišel pravděpodobně velmi brzy – snad jako chlapec, snad v rané dospělosti. Způsob není znám. Je doloženo, že kolem roku 1416 byl Jan Žižka slepý na jedno oko.

Než se stal husitou, byl žoldnéř a příležitostně lapka. Bojoval pro různé pány, prchal před různými soudy. Část života strávil ve službách pražského královského dvora, část v čele bojových skupin operujících v jižních Čechách proti Rožmberkům a okolní šlechtě. Byl to život mimo zákon a na jeho hranici – člověk, pro nějž zbraň byla živobytí.

Kolem roku 1409 vstoupil do služeb polského krále Vladislava II. Jagellonského, který vedl válku s Řádem německých rytířů o kontrolu nad jižním Pobaltím. V roce 1410 se odehrála bitva u Grunwaldu – jeden z největších střetů středověku, kde polsko-litevská unie rytíře porazila. Žižkova přítomnost u Grunwaldu není historicky zcela jistá, ale je pravděpodobná. Jestliže tam byl, viděl na vlastní oči, jak zkušení žoldnéři s pěchotou porážejí těžkou rytířskou jízdu. Tahle lekce se mu vrátila.

V Praze se Žižka seznámil s učením Jana Husa. Byl to zlomový moment – ne náboženské obrácení v mystickém smyslu, ale politické a morální přiklonění. Husovo volání po reformě církve, po přijímání pod obojí způsobou, po návratu k evangeliu bez papeženecké korupce – to resonovalo s Žižkovým odporem k etablované moci.

30. července 1419 vyhodili z okna pražského Novoměstského radnice konšely, kteří odmítli propustit husitské vězně. Žižka byl u toho. Od toho dne stál jednoznačně na straně husitů.

Na podzim 1419 vytáhl směrem na Plzeň s prvním husitským oddílem, který sám vedl. Začínal se formovat jako vojenský velitel.

To, co Žižku odlišilo od ostatních velitelů jeho doby, nebyla jen odvaha. Byla to metodická inovace.

Husité neměli rytíře, neměli drahé koně, neměli profesionální vojsko financované královskou pokladnicí. Měli zemědělce, řemeslníky a fanatické přesvědčení. Žižka z toho udělal armádu.

Klíčovým vynálezem byla vozová hradba – soustava kovaných vozů spojených řetězy, rozestavená do obranného čtverce nebo kruhu. Za vozy stáli střelci s kuší a prvními palnými zbraněmi – houfnicemi, tarasnicemi. Kolem vozů stáli bojovníci s cepy, sudlicemi a tyčovými zbraněmi.

Taktika byla prostá: vyprovokovat rytíře k útoku, nechat je přijet k vozům, přijmout útok za ochranou a pak udeřit pěchotou. Rytíři na koních nemohli projet přes vozy. Koně se plašili od hluku a kouře. Těžká zbrojnoš jízda, která ovládala evropská bojiště pět set let, narazila na překážku, pro niž nebyla cvičena.

U Sudoměře v březnu 1420 rozestavil Žižka vozy na hrázi mezi dvěma rybníky. Čtyři sta husitů čelilo dva tisíce rytířů šlechtické Panské jednoty. Rytíři nemohli objet, nemohli rozvinout útok, nemohli využít početní převahu. Husité vyhráli.

V létě 1420 vytáhl proti Praze a husitům král Zikmund Lucemburský s první křížovou výpravou. Bylo to skutečně mezinárodní vojsko – říšská knížata, uherská šlechta, italské a španělské kontingenty. Několik desítek tisíc mužů.

14. července 1420 se odehrál střet na Vítkově – kopci nad Prahou, kde Žižka nevelkým husitským oddílem držel klíčové postavení. Zikmund poslal jízdu do útoku. Husité útok odrazili. Křížová výprava se rozpadla.

Žižkovo jméno začalo znít v Evropě jako varování.

V červnu 1421 obléhal Žižka hrad Rabí v jižních Čechách. Při obléhání byl zasažen šípem nebo střepinou – přesný popis se liší podle pramenů – do svého posledního funkčního oka.

Byl převezen pryč. Léčil se. Oslepl.

Úplný slepec. Velitel armády, který nemohl vidět bojiště, vojsko ani nepřítele. Pro soupeře to byl důvod k triumfu – oslepnutý vojevůdce přece nemůže velet.

Žižka se vrátil do pole.

Co přesně se změnilo v jeho způsobu velení, historici rekonstruují z nepřímých svědectví. Hmat, sluch, přesná paměť terénů, které znal. Důvěřování kapitánům, kteří mu popisovali situaci. A pravděpodobně extrémní disciplína – vojsko, které fungovalo jako prodloužení jeho vůle i bez přímé vizuální kontroly.

Výsledek: po oslepnutí neprohrál jedinou bitvu.

V lednu 1422 obklíčil u Kutné Hory vojsko druhé křížové výpravy. Zikmund zapálil město a utekl. Žižka ho dohonil v bitvě u Nebovid a Habrů a křížová výprava se rozpadla podruhé.

Po válce válka. Třetí křížová výprava. Čtvrtá. Pokaždé stejný výsledek.

Na sklonku života se Žižka dostal do sporu s ostatními husitskými frakcemi – i s Táborem, jehož byl spoluzakladatelem. Oddělil se a vytvořil vlastní svaz, tzv. orebity neboli sirotky. Pak přišlo sjednocení a plán společného tažení proti Albrechtu Habsburskému.

V říjnu 1424 obléhalo sjednocené husitské vojsko Přibyslav. Žižka byl ve vojenském táboře.

11. října 1424 zemřel. Příčina: karbunkl – velký zánětlivý útvar, pravděpodobně na krku nebo tváři, který se zanítil a způsobil sepsi.

Vojevůdce, který přežil desítky bitev, zemřel na infekci.

Bylo mu přibližně šedesát nebo šestašedesát let.

Pohřben byl v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi. V 17. století, za rekatolizace po Bílé hoře, nechal místní děkan vykopat a spálit ostatky, které označil za Žižkovy. Historici dodnes diskutují, zda šlo skutečně o Žižkovy kosti.

Na Vítkově v Praze – na místě, kde v roce 1420 husité zastavili křížovou výpravu – stojí dnes jedna z největších jezdeckých soch na světě. Bronzový Žižka na koni, dílo sochaře Bohuslava Kafky, odhalené v roce 1950.

Byl to neohrabaný způsob, jak si Žižku přivlastnit – komunistická propaganda z husitského revolucionáře udělala předchůdce proletářského hnutí. Žižka byl spíš pragmatický válečník a zanícený věřící než třídní bojovník.

Ale socha zůstala. A příběh zůstal.

Žižka nikdy neprohrál bitvu. Vedl armádu jako slepec. S rolníky a řemeslníky porazil profesionální vojska celé Evropy.

O jeho tváři nevíme nic. O jeho hlase nevíme nic. O první polovině jeho života víme jen zlomky.

Zbylo z něj to, co z géniů zbývá vždy: výsledky.

Zdroje: