Miloval vdovu po králi, kterého zradil. Stal se nejmocnějším mužem království.

Když ho chytili a začali s ním vydírat jeho příbuzné, hrad za hradem kapituloval. Až na jeden. Na Hluboké stál jeho vlastní bratr – a odmítl otevřít. Záviš z Falkenštejna zemřel na louce pod hradem 24. srpna 1290.

Záviš se narodil někdy kolem roku 1250 do jihočeského rodu Vítkovců, nejmocnějšího šlechtického klanu v Čechách. Vítkovci ovládali jih Čech a měli své hrady – jedním z nich byla tehdy i Hluboká. Jméno Falkenštejn – německy „Sokol na skále“ – si Záviš přijal podle hradu, kde působil v mladých letech.

Král Přemysl Otakar II. byl velký panovník, ale krutý vůči šlechtě. Omezoval jejich práva, oklešťoval privilegia, nestrpěl rivalitu. Vítkovci to nesli nelibě a Záviš se postavil do čela jejich odboje. V letech 1276 až 1277 vedl otevřenou vzpouru proti Přemyslovi a byl za to nucen odejít do exilu.

Pak přišla bitva na Moravském poli 26. srpna 1278. Přemysl Otakar II. bojoval s Rudolfem Habsburským – a Vítkovci mu nepřišli na pomoc. Král zemřel pod mečem, který mu rozťal hlavu. Záviš byl v tu chvíli v exilu. Zrada? Pasivita? Záleží, kdo ji vyprávěl. Nepřátelé ho označili za zrádce. Příznivci říkali, že jen stál stranou sporu, do nějž neměl důvod zasahovat.

Záviš se vrátil do Čech. A situace se rapidně změnila.

Po Přemyslově smrti zdědil trůn jeho syn Václav – sedmiletý chlapec. Poručnictví nad ním i nad zemí si vzal Ota Braniborský, zdánlivý přítel. Ve skutečnosti drancoval království a věznil obě cenné karty: Václava i jeho matku Kunhutu Uherskou.

Kunhuta byla silná žena. Na hradě Bezděz, kde ji Ota držel, vydržela, co vydržet šlo. V roce 1279 uprchla – vsadila vše na jednu kartu a podařilo se. Uchýlila se na Opavsko, na dvůr svého syna z prvního manželství, Mikuláše Opavského.

Tam za ní přijel Záviš z Falkenštejna.

Bylo mu asi třicet let, jí pětatřicet. Byl „hezký, jemných mravů, velkých schopností a vědomostí, rytíř i básník.“ Ona byla nešťastná, osamělá, připravená o moc, na útěku. Setkání dvou silných lidí ve slabé chvíli.

Brzy byli milenci. Pak se tajně vzali – pravděpodobně roku 1280. Záviš se stal purkrabím na Opavě a otcem jejich syna Jana, kterému se brzy začalo říkat Ješek.

Skandál byl obrovský. Královna vdova se měla buď stranit světa, nebo vstoupit do kláštera. Místo toho si vzala šlechtice, který byl označen za spoluodpovědného za smrt jejího prvního manžele. Říkalo se, že ji učaroval, že ji opředl kouzly. Lidé 13. století neměli jiné vysvětlení pro některé věci.

V roce 1283 se dvanáctiletý Václav vrátil z braniborského zajetí do Prahy. Nesl si odtamtud fobie – strach ze zvonů, strach z koček – a zlé řeči o Závišovi. Ale matku miloval. A matka přijela ke dvoru s Závišem.

Václav si otčíma oblíbil. Záviš byl okouzlující – uměl jednat, vyprávět, lovit, skládat písně. Byl vším, čím starší, zkušený muž může být pro dospívající chlapce, který vyrůstal bez otce. Stal se mu rádcem, přítelem, mentorem.

V roce 1284 se Záviš stal nejvyšším hofmistrem – po králi první muž v zemi. Vítkovci obsadili klíčové úřady. Palácový převrat proběhl bez jediné kapky krve, jen skrze přízeň matky a syna.

Záviš vládl. Jménem Václava II., ale reálně sám.

V roce 1285 přijela do Prahy Guta Habsburská, Václavova nevěsta, dcera Rudolfa Habsburského. Guta byla věrnou dcerou svého otce – a otec chtěl Záviše oslabit. Postupně si Václav začal uvědomovat, jakou moc dal otčímovi.

V září 1285 zemřela Kunhuta na tuberkulózu. Záviš ztratil nejsilnějšího spojence u dvora.

Udělal pak velkou chybu: stáhl se ze dvora a přestal osobně dohlížet na svůj vliv. Nepřátelé zaujali volné místo a začali šeptat. Záviš chce sesadit krále. Záviš chystá spiknutí. Záviš si vzal za druhou manželku Alžbětu Uherskou, sestru uherského krále – to byl přece signál, že buduje mezinárodní alianci. Na co jiného?

Záviš, nevědomý skutečné situace, pozval Václava za kmotra svému novorozenému synovi z druhého manželství. Byl to přirozený krok – přece jen byl Václav stále jeho nevlastní syn a přijetím kmotrovství by potvrdil přátelství.

Václav přijal. A vzkázal, ať za ním Záviš přijede do Prahy na oslavu.

Záviš přijel v lednu 1289 jen s malým doprovodem. Byl okamžitě zatčen, obžalován z velezrady a uvržen do Bílé věže. Veškerý majetek mu byl zkonfiskován.

Ve vězení strávil rok a půl. Říká se, že si čas krátil skládáním písní.

Záviše uvěznit nestačilo. Vítkovci povstali – a získali podporu uherského krále, jehož sestra byla Závišovou manželkou. Vzpoura se stávala vážnou.

Václavův poradce Rudolf Habsburský navrhl řešení. Vezměte Záviše a vozte ho po vítkovských hradech. Před každým hradem pohrozíte, že ho zabijete, pokud neotevřou. Buď hrady vydají, nebo on zemře.

Potupnější způsob, jak naložit s kdysi nejmocnějším mužem království, se těžko vymyslí. Záviš v poutech, vedený od hradu k hradu, nabízený jako výkupné za kapitulaciu. Hrad za hradem se vzdával. Vítkovci otevírali brány – bratr byl bratr.

Až na jeden. Na Hluboké stál Vítek z Krumlova. Závišův vlastní bratr.

Mikuláš Opavský přijel před bránu Hluboké a oznámil: vydejte hrad, nebo Záviš zemře. Vítek neotevřel.

Sám Václav přijel před Hlubokou, aby dal hrozbám váhu. Vítek neotevřel.

Václav odjel. Dal veliteli vojska Mikuláši Opavskému plnou moc.

24. srpna 1290 byl Záviš z Falkenštejna sťat na louce na pravém břehu Vltavy pod hradem Hluboká. Pravděpodobně prknem s ostřím – potupná poprava, ne rytířský meč. Jeho ostatky byly pohřbeny ve Vyšebrodském klášteře.

Hrad Hluboká vydal Vítek záhy nato. Záchrana nestála ani za pár hodin.

Václav II. prý Závišovy smrti litoval. Na Mikuláše Opavského se údajně rozzlobil za tak definitivní řešení. Ale jiné důsledky z toho nevyvodil.

Záviš se v dějinách ocitl mezi dvěma verzemi příběhu. Středověcí kronikáři naklonění Václavovi z něj udělali zrádného intrikána, kouzelníka, který opředl královnu i krále temnou magií. Pozdější pohled je vstřícnější: byl to schopný politik, silná osobnost a muž, který překonal dobové společenské normy – vzal si královnu, která neměla být dostupná, a dosáhl moci, která šlechtici neměla náležet.

Na místě pravděpodobné popravy u Hluboké stojí od roku 1895 pomník. Nechal ho postavit kníže Adolf Josef Schwarzenberg, pozdější majitel hlubockého panství.

Závišův syn Jan ze vztahu s Kunhutou se stal mistrem Řádu německých rytířů v Prusku. Druhý syn z manželství s Alžbětou Uherskou zmizel z pramenů.

A hrad Hluboká – ten, který odmítl otevřít Závišův bratr – se dnes tyčí nad Vltavou jako novogotický zámek, jeden z nejnavštěvovanějších v Česku. Málokdo ví, co se na té louce pod ním odehrálo.

Zdroje: