Hrál tak, že publikum věřilo ve smlouvu s ďáblem. Niccolò Paganini zemřel opuštěný

Publikum nevědělo, co si o tom myslet – a sáhlo po nejjednodušším vysvětlení. Říkali mu ďábelský houslista. Nikdo mu neuvěřil, že za jeho uměním stojí nemoc, krutý otec a dvacet let dřiny. A když zemřel, odmítla ho církev pohřbít. Tělo putovalo třicet šest let, než ho konečně uložili do země.

Niccolò Paganini se narodil 27. října 1782 v Janově jako jedno ze šesti dětí dělníka z přístavu. Otec Antonio byl přísný muž s láskou k hudbě a bez zábran při výchově. Jakmile dal synovi do rukou housle a zjistil mimořádný talent, vzal věc do svých rukou doslova.

Malý Niccolò cvičil každý den až sedm hodin. Když se mu nechtělo, nedostal najíst. Když otec usoudil, že výkon nestačí, přistoupil k fyzickým trestům. Chlapec při cvičení omdléval. A cvičil dál.

V devíti letech Niccolò zahrál v janovském Velkém divadle Pleyelův koncert. Diváci žasli. Tehdy ještě nikdo nevěděl, co Paganini dokáže. Ale bylo jasné, že se děje něco neobvyklého.

V roce 1801 – ve svých devatenácti – odjel Paganini na hudební festival do toskánské Luccy. Měl úspěch a do Janova se nevrátil. Propadl hazardu a karty pohltily většinu honorářů. Příležitostně prohrál i housle – a hrál na vypůjčené, dokud ho neobdaroval bohatý milovník hudby Pierre Livron vzácným Guarnerim del Gesù. Tyto housle jsou dnes uloženy v janovském muzeu jako nejcennější pamětní předmět na hudebníka.

Paganini byl fyzicky jiný. Vychrtlá postava s nepřirozeně dlouhými pažemi, obrovskými rukama a prsty, které se ohýbaly způsobem, jenž zdravý člověk nedokáže napodobit. Dokázal rozestřít prsty levé ruky na vzdálenost, která u normálního člověka prostě není možná. Pokryl tak na hmatníku interval, na který ostatní houslisté potřebují dvě polohy a přesunutí ruky.

Dnešní lékaři by mu diagnostikovali Marfanův syndrom – genetické onemocnění pojivové tkáně, které způsobuje právě takovýto tělesný typ: vysoká postava, dlouhé „pavoučí“ prsty, nadměrná kloubní flexibilita. Lidé s Marfanovým syndromem mívají charakteristický vzhled, jenž působí podivně, skoro nadpřirozeně.

V 19. století o genetice nikdo nic nevěděl. Co viděli diváci: vychrtlá bytost s démonickýma očima, jejíž ruce dělají věci, které ruce dělat nemohou. Závěr se nabízel sám.

Paganini hrál věci, které nikdo jiný nehrál. Harmonické flažolety, kdy struna zní jako éterický tón z jiného světa. Hra na jedné struně – záměrně přetrhal tři a celý koncert dohrál jen na struně G. Pizzicato levou rukou zároveň se smyčcem pravou. Tempa, která ostatní houslisté prohlašovali za fyzicky nedosažitelná. Jedno, co zvládl on.

Jeho 24 Capriccií pro sólové housle – díla, která složil pro sebe a která za svého života nepublikoval – byla tak technicky náročná, že je jiní houslisté odmítali považovat za hratelná. První veřejné provedení jiným houslistou se konalo padesát let po Paganiniho smrti.

Reportér po prvním recitálu v Paříži napsal: „Všichni lidé zešíleli. Bylo to božské i ďábelské nadšení zároveň.“

Goethe se po koncertě vyjádřil ke Paganiniho ďábelskému zjevu, ale odmítl přirovnání k Mefistovi. Paganini byl podle něj cosi jiného a většího.

Publikum šlo jednodušší cestou. Šeptalo se, že uzavřel smlouvu se Satanem. Že jeho matce se ve snu zjevil anděl a předpověděl slávu – ale anděl to byl pouze zdánlivě. Že za jeho hrou stojí temná síla, nikoli dřina.

Paganini pověsti záměrně nerozptyloval. Byl bystrý obchodník a věděl, co záhadnost prodává. Koncertovní sály praskaly ve švech.

Za slávou byl chaos. Paganini propadl hazardu a opakovaně se ocitl na mizině. Milostných vztahů měl bezpočet. Z krátkodobého románku s pěvkyní Antonií Bianchi se mu v roce 1825 narodil syn Achille – jediné dítě, o které se alespoň částečně staral.

Mezitím ho stíhala jedna nemoc za druhou. Syfilis, kterou tehdy léčili rtutí – látkou, jež chorobu sice zpomaluje, ale sama je toxická a způsobuje závažné vedlejší účinky. Ke konci života onemocnění hrtanu, takže téměř nemohl mluvit. Komunikoval lístečky. Přesto hrál a skládal.

V Praze mu operovali čelist. Vpadlé tváře a chybějící zuby jen prohloubily démonický dojem, který budil.

Zemřel 27. května 1840 ve francouzské Nice, kde byl paradoxně na ozdravném pobytu. Bylo mu 57 let.

Krátce před smrtí odmítl kněze, kterého mu poslal nicejský biskup, aby mu udělil poslední pomazání. Byl to osudový akt – nebo možná záměr. Možná i on chtěl, aby legenda přežila.

Církev odmítla pohřbít tělo v posvěcené půdě. Odmítla dokonce dovolit, aby rakev přejela přes italskou hranici. Paganiniho ostatky byly dočasně uloženy v umrlčí komoře vedle ropné rafinerie v Nice.

Syn Achille opakovaně žádal o povolení k pohřbu. Trvalo čtyři roky, než se na přímluvu papeže podařilo ostatky převézt do Janova – ale ani tam je nepohřbili. Rakev byla uložena v soukromém sklepě Paganiniho vily.

Tam ležela roky. Pak na ostrově Lérins. Pak zpátky na pevninu.

Teprve v roce 1876 – třicet šest let po smrti – byl Niccolò Paganini pohřben na hřbitově v Parmě. Ne v rodném Janově. Ale aspoň v zemi.

Když po dalších dvaceti letech otevřeli rakev, tělo prý nevykazovalo žádné známky rozkladu. A na rtech houslisty prý stále pohrával sarkastický úsměv.

Legenda se postarala o zbytek.

Jeho 24 Capriccií dnes patří k povinné literatuře každého houslisty světové třídy. Inspirovaly Liszta, Brahmse, Rachmaninovova – každý z nich napsal variace na Paganiniho téma. Rachmaninova Rapsodie na Paganiniho téma a Brahmsovy Variace na Paganiniho téma patří k nejznámějším skladbám klavírního repertoáru.

Jméno Paganini se stalo synonymem pro nedosažitelnou virtuozitu. „Být Paganini“ znamenalo být za hranicí toho, co je lidsky možné.

Za tou hranicí ale stálo sedm hodin cvičení denně od útlého dětství, nemoc, která přetvořila jeho tělo k nepoznání, a třicet let koncertování navzdory rozpadajícímu se zdraví.

Smlouva s ďáblem by byla jednodušší.

Zdroje: