Vyfotografovala DNA. Kolega snímek předal soupeřům za jejími zády

Bylo 30. ledna 1953. James Watson navštívil King's College v Londýně, kde ho kolega Maurice Wilkins ukázal fotografii. „V tu chvíli se mi otevřela ústa a srdce mi začalo bít,“ napsal Watson o léta později. Na snímku bylo jasně vidět, že DNA musí mít strukturu dvojité šroubovice. Watson odešel, sdělil to Cricku a za měsíc měli model. Za devět let dostali Nobelovu cenu. Fotografii pořídila Rosalind Franklinová – a o tom, že byla ukázána Watsonovi, se nikdy nedozvěděla. Zemřela v roce 1958 na rakovinu vaječníků. Bylo jí 37 let.

Rosalind Elsie Franklinová se narodila 25. července 1920 v Londýně do bohaté a vzdělané židovské rodiny. Otec byl bankéř a zanícený pedagog, matka aktivistka. Rosalind věděla od dětství, že chce dělat vědu – fyziku nebo chemii. V rodině to zpočátku naráželo na odpor: otec měl pocit, že dívkám patří charitativní práce, ne vědecké kariéry. Nakonec ustoupil.

Studovala chemii na Newnham College v Cambridge. Promovala v roce 1941 a záhy nastoupila do výzkumné práce. V roce 1947 odjela do Paříže, kde strávila čtyři roky v laboratoři CNRS a zdokonalila se v technice rentgenové krystalografie – metodě, která umožňuje fotografovat strukturu molekul tím, že na ně míří rentgenovými paprsky a sleduje, jak se rozptylují.

Byla v tom výjimečná. Snad nejlepší v Británii.

V roce 1951 nastoupila na King's College London, kde měla pracovat na rentgenové krystalografii DNA. Přijela s představou, že jde o její vlastní výzkumný projekt.

Maurice Wilkins, starší vědec na témže pracovišti, měl jiný dojem: že Franklinová přišla jako jeho asistentka.

Toto základní nedorozumění – způsobené mlhavou komunikací vedení – otrávilo jejich spolupráci od prvního dne. Franklinová byla samostatná, přesná a nesnášela, když někdo zasahoval do její práce bez pozvání. Wilkins byl společenský, zvyklý na volnější vědeckou výměnu. Oba byli přesvědčeni o svém nároku na výzkum.

Pracovali vedle sebe v naprostém nesouladu.

Přitom Franklinová produkovala vynikající vědu. Rozlišila dva různé formy DNA – sušší formu A a hydratovanou formu B – a metodicky fotografovala obě. V květnu 1952 pořídila se svým doktorandem Raymondem Goslingem fotografii č. 51: rentgenový difrakční snímek formy B. Byl pořízen po 62 hodinách bombardování DNA rentgenovými paprsky. Byl to nejlepší snímek DNA, jaký kdy byl pořízen.

Snímek na první pohled nevypadá jako vědecký průlom. Je to černobílá fotografie s tmavým křížem uprostřed a světlými oblouky kolem. Ale pro odborníka na krystalografii to byl jazyk, který říkal vše: DNA je šroubovice. Dvě šroubovice, přesněji. Fosfátové řetězce jsou venku, dusíkaté báze uvnitř.

Franklinová analýzu opatrně zpracovávala. Nechtěla publikovat dřív, než bude mít data zcela v pořádku. Bylo to charakteristické – pracovala přesně, pomalu, bez spěchu na slávu.

Mezitím Gosling ukázal fotografii Wilkinsovi. A Wilkins ji v lednu 1953 ukázal Watsonovi.

Franklinová o tom nevěděla.

Watsonova reakce na fotografii byla okamžitá. Popsal ji ve své knize Dvojitá šroubovice – a byl na ni hrdý, jako by šlo o záblesk geniality. „V tu chvíli se mi otevřela ústa a srdce mi začalo bít.“

Ale to, co Watson viděl, Franklinová věděla už léta. Že DNA je šroubovice. Že fosfáty jsou venku. To všechno bylo v datech, která soustavně sbírala.

Navíc v prosinci 1952 Crickův nadřízený Max Perutz sdílel s Crickem bez konzultace s King's College zprávu, v níž Franklinová shrnovala své nepublikované výsledky. Watson přiznal v knize: „Rosy nám samozřejmě svá data přímo nedala. Ostatně nikdo z King's nevěděl, že je máme v rukou.“

Na základě fotografie a dat z Franklinové zprávy postavili Watson a Crick za necelý měsíc model DNA. V dubnu 1953 ho publikovali v Nature.

Ve stejném čísle Nature vyšel i Franklinové článek s fotografií č. 51 a jejími daty. Článek byl zařazen jako pouhé „potvrzení“ Watsonova a Crickova modelu.

Franklinová opustila King's College ještě před publikací. Přešla na Birkbeck College, kde začala pracovat na struktuře virů – tabákové mozaiky a posléze dětské obrny.

Výsledky byly opět vynikající. Byla první, kdo detailně popsala strukturu viru tabákové mozaiky a prokázala, jak je RNA uvnitř uspořádána. Práce na viru dětské obrny posunula chápání struktury polioviru.

V Birkbecku byla šťastnější. Spolupráce fungovala lépe, atmosféra byla přátelštější. Začínala být skutečně uznávána.

Pak začaly bolesti.

V roce 1956 jí diagnostikovali rakovinu vaječníků. Prodělala dvě operace. Léčila se. Mezi léčebnými kúrami pracovala – cestovala na konference, vedla laboratoř, psala články.

Až do dubna 1958, kdy musela definitivně přestat.

16. dubna 1958 Rosalind Franklinová zemřela. Bylo jí 37 let.

Lékaři tehdy nepropojili rakovinu s rentgenovým zářením, jemuž byla ve svém výzkumu vystavena. Dnes jsou tato rizika standardně monitorována; ve Franklinové době ochranné protokoly neexistovaly.

V roce 1962 dostali Watson, Crick a Wilkins Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu za objev struktury DNA.

Nobelova cena se tehdy neudělovala posmrtně.

Watson v Dvojité šroubovici, která vyšla v roce 1968, popsal Franklinovou jako „Rosy“ – neformálním přezdívkou, kterou ona sama nepoužívala – a vylíčil ji jako nepříjemnou, rigidní ženu, která nebyla schopna spolupráce a nerozuměla vlastním datům. Kniha vzbudila obrovský odpor kolegyň a části vědecké komunity.

Watson o léta později – v roce 2000 – uznal v předmluvě k novému vydání, že jeho popis Franklinové byl nespravedlivý a povrchní. Přiznal, že bez jejích dat by model nestál.

Crick se ve svých memoárech vyjadřoval o Franklinové s větším respektem.

Wilkins ve svých pamětech přiznal, že ukázat fotografii bez jejího vědomí bylo špatně.

Fotografie č. 51 visí dnes v muzeu vědy v Londýně. Je reprodukována v každé středoškolské učebnici biologie. Je nazývána nejdůležitější vědeckou fotografií 20. století.

Rosalind Franklinová je pohřbena na hřbitově Willesden v severním Londýně. Na náhrobku stojí: „Vědkyně, jejíž práce na rentgenové krystalografii přispěla k pochopení struktury viru a DNA.“

Několik univerzit nese její jméno. Britský Mars rover, vypuštěný v roce 2022, se jmenuje Rosalind Franklin.

Věda funguje tak, jak funguje: na ramenou těch, kteří přišli před námi. Někdy se zapomíná, čí ramena to byla.

Zdroje: