Článek
Ne ten, co mlčí ze strachu, ale ten, kdo si raději dvakrát promyslí, co řekne, a nevidí smysl v mluvení jen proto, aby vyplnil ticho. V kanceláři se ale ticho bere jako slabost. A když jste žena, mladá a ještě k tomu introvertka, kolegové často usoudí, že si na vás mohou víc dovolit.
Pracovala jsem jako administrativní podpora v jedné větší firmě. Neměla jsem vysoké ambice, chtěla jsem jen dělat svoji práci dobře, v klidu a bez dramat. Ale to by nesměla být ve stejném týmu Radka.
Radka byla přesný opak. Hlasitá, výrazná, výřečná. Uměla zaplnit místnost nejen parfémem, ale i přítomností. Všude byla slyšet, všude měla názor. Zpočátku mě brala jako vzduch, ale postupem času se mě začala „vychovávat“. Na poradách často poznamenávala: „Zase mlčíš? To je ale pomoc, když tu jen sedíš.“ Nebo: „Aby se člověk z tebe něco dozvěděl, musel by si tě nahrávat.“
Ta poslední věta mě zaujala.
Věděla jsem, že na poradách občas překrucuje, co kdo řekl. Někdy tvrdila, že něco navrhovala ona, jindy že jsem něco slíbila, i když jsem nikdy nic podobného neřekla. Před šéfem hrála nepostradatelnou členku týmu a mě stavěla do pozice mlčenlivé loutky. Rozhodla jsem se, že s tím něco udělám — bez hádek, bez konfrontací. Jednoduše. Začala jsem si nahrávat porady.
Na začátku jsem z toho měla smíšené pocity. Nebylo to nic nelegálního, šlo o pracovní porady v otevřené kanceláři, ale přesto jsem si připadala trochu jako špión. Jenže když jsem si pak doma přehrála jednu schůzku, bylo mi jasné, že to nebyl špatný nápad. Radka tam přisuzovala návrh sobě, i když ho o tři minuty dřív jasně vyslovil kolega Petr. Na dalším záznamu mi přerušila větu, překroutila ji a pak ironicky dodala: „Tohle bys měla říkat nahlas, nebo tě nikdo nebude brát vážně.“
Po několika týdnech jsem si vytvořila malý archiv. Nepoužila jsem ho, nechtěla jsem ničit kariéru — jen chránit tu svou. Ale jednoho dne mě šéf zavolal k sobě. Prý si stěžovala, že nespolupracuju, že jsem pasivní a že brzdím tým.
Posadila jsem se v jeho kanceláři, podívala se mu do očí a řekla: „Mohu vám něco pustit?“ Otevřela jsem notebook a pustila mu tři krátké úryvky. Zněla jsem v nich srozumitelně, konstruktivně — a hlavně bylo slyšet, jak mě Radka okřikuje, přerušuje, a dokonce podsouvá věci, které jsem nikdy neřekla.
Seděl tiše a pak se zeptal: „To jste si nahrála sama?“ Přikývla jsem. „A proč jste s tím nepřišla dřív?“
„Protože jsem tichá, ale ne hloupá.“
Následující týden jsme dostali nového vedoucího týmu. A Radka? Byla přeřazena jinam. Prý „v rámci reorganizace“. Neptala jsem se.
Od té doby už mě nikdo za ticho nezesměšňuje. A paradoxně — od té doby mluvím častěji. Ne proto, že bych se změnila. Ale protože mi konečně někdo začal naslouchat.
