Článek
Trávil u vody hodiny, někdy i celé víkendy. Přes dvacet let jsem to brala jako jeho formu terapie. Ticho, příroda, klid – tvrdil, že právě tam si čistí hlavu. Občas přinesl domů kapra nebo candáta, většinou ale prý „chytil a pustil“. Nikdy jsem to neřešila. Důvěřovala jsem mu.
To sobotní ráno bylo jako každé jiné. „Jedeme s klukama na Orlík,“ řekl mi, sbalil udice, spacák a termosku. Dala jsem mu pusu na tvář a ještě se smála, že vypadá, jako by jel na expedici. Netušila jsem, že už se ten den všechno změní.
V poledne jsem si sedla k počítači a na internetu narazila na článek o nově zprovozněném systému městských kamer. Šlo o běžné oznámení, ale upoutal mě obrázek – záběr z jedné z kamer na náměstí, testovací snímek, zveřejněný omylem. Zastavila jsem se. Byl na něm Lukáš. S taškou přes rameno, jak vychází z květinářství. Vedle něj žena, usmívá se, drží ho za ruku. Nebylo to Orlík. Byl to náš okresní městys. Ten den. Ta hodina.
Srdce mi bušilo. Říkala jsem si, že to musí být omyl. Možná jen podobnost. Jenže večer, když se vrátil, měl na bundě pyl a květinovou vůni, kterou jsem neznala. A když jsem se ho bez emocí zeptala, jak bylo u vody, řekl s klidem, že výborně. „Chytil jsem pěkného okouna,“ zalhal.
Ten večer jsem nemohla spát. Projela jsem výpisy z plateb, historii v našem společném počítači, staré fotky. A najednou se začaly skládat střípky. Květiny, které prý byly pro mě, ale nikdy mi je nepřinesl. Pánská taška, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Parfém v autě, který jsem nepoužívala. A hlavně čím dál častější výmluvy – ryby, ryby, ryby.
Dlouho jsem přemýšlela, jak s tím naložit. Nechtěla jsem křičet, hádat se, dělat scény. Po dvaceti letech manželství jsem si myslela, že už nás nic nerozdělí. Ale kamera to udělala za mě.
Ukázala jsem mu snímek. Nezapíral. Prý to trvalo pár měsíců. „Cítil jsem se starý, prázdný… Ona mě jen poslouchala,“ řekl mi. Neřekl ale to hlavní – že mě podvedl. Že lhal. Že rozbil něco, co jsem pokládala za pevné jako skála.
Nevyhodila jsem ho. Ale odešel sám. Ne hned, ale během týdne. Prý potřeboval čas. Zjistila jsem, že ten čas trávil u té ženy. Ale co bylo horší – už se nikdy k vodě nevrátil. Udice zůstaly v garáži.
Dnes žiju sama. Učím se dýchat bez něj. A paradoxně – začala jsem sama chodit k vodě. Sedím, dívám se na hladinu, v ruce knížku nebo kávu. A chápu, co ho na tom tak přitahovalo.
Jen je zvláštní, že ho tam nikdy nepotkám.
