Článek
Pět slidů. Pět konkrétních návrhů, jak bychom mohli inovovat jednu z našich služeb tak, aby konečně přestala vypadat jako digitální pozůstatek z roku 2014.
Mluvila jsem stručně, srozumitelně, s nadšením. Vysvětlila jsem, jak funguje konkurence, co je nového na trhu, co chtějí klienti – a co už dávno očekávají, i když nám to ještě neřekli nahlas.
Když jsem domluvila, šéf chvíli mlčel. Pak se uchechtl.
„Zajímavý, ale dost nerealistický. Tohle fakt nemáme kapacitu dělat. Dobrý pokus, ale držme se nohama na zemi, jo?“
A tak jsme se dál drželi nohama na zemi.
Zatímco svět běžel dál.
My jsme se dál drželi starých řešení, které „fungují už roky“.
Dál jsme se chovali, jako by naše pozice na trhu byla daná, neměnná, pevná.
Dál jsme zadávali zakázky firmám, které nám navrhovaly „bezpečné cesty“, a přepisovali texty tak, aby nikoho neurazily.
A pak přišel tender.
Tender roku
Velká firma, obří zakázka, náš dlouholetý klient. Jasný favorit: my.
Všichni jsme věřili, že to máme v kapse.
Prezentace připravená. Rozpočet vyladěný. Strategický plán jako vždy – pevný, konzervativní, bezchybný.
Pak přišlo oznámení výsledků.
Vyhrála konkurence. Menší agentura. Mladá. Dravá.
A pak jsem si otevřela jejich vítězný návrh
A málem jsem spadla ze židle.
Byl tam.
Můj nápad.
Můj „nerealistický“ koncept.
Stejná logika, stejná struktura, téměř stejná slova. Jen jiná loga, jiný font.
Věděli jsme, že k úniku dat nedošlo. To nebyla krádež. To byl paralelní vývoj. Prostě přišli na to samé. Akorát jejich šéf si ten nápad vyslechl – a věřil mu.
Když jsem to řekla u nás v týmu, bylo ticho
Jeden kolega se zamračil. Jiný jen pokrčil rameny. Šéf neřekl nic. Možná si to ani nechtěl připustit.
Ale já si to připustila. Protože tohle nebyla porážka mě – to byla porážka kultury, která věří víc v to, co už fungovalo, než v to, co by mohlo fungovat líp.
Dnes?
Dnes pracuju jinde.
Neodešla jsem hned. Dala jsem tomu ještě pár měsíců. Ale když jsem přišla s dalším návrhem – tentokrát mnohem jednodušším – a dostalo se mi odpovědi „To není náš styl“, věděla jsem, že je čas.
Teď pracuju pro jinou firmu. Menší. Možná zatím bez takového jména, ale s hlavou dokořán. A když něco navrhnu, tak se to aspoň nejdřív vyslechne. Otestuje. A někdy i použije.
A víš co? Vyhráli jsme první tender.
Závěr?
Občas není největší chyba mít špatný nápad.
Největší chyba je mít dobrý nápad – a nedat mu šanci.
