Článek
Ano, již od jakživa starší generace si stěžovala na mládež, která se jí zdála být nevychovaná. Pokud to byla pravda, tak to byla chyba jejich, neboť oni byli těmi, kdo je vychovávali.
Souhlasím i s názorem, že každé dítě je jiné a vyžaduje jiný přístup ve výchově.
Doba se vyvíjí a rodiče nikdy nemohou předpokládat jakým směrem. Co udělají ve výchově dnes správně, to již za několik let může jejich dítěti život komplikovat. Ne, to není blábol. Vysvětlím:
Můj tatínek, skaut, mne vedl k tomu, abych byla pravdomluvná, pomáhala druhým, uměla odpouštět a chápat druhé. Maminka byla skromná a jemná žena, která se snažila vždy s každým vyjít v dobrém za každou cenu a vštěpovala mi stejné vlastnosti. Věnovali mi spoustu svého času a energie pro můj rozvoj. Četli pohádky, naučili mne lásce k literatuře, přírodě a k touze se toho co nejvíc naučit i po stránce manuální. Nikdy mne nebili, ale vždy, pokud jsem provedla nějakou lumpárnu, to se mnou probrali, domluvili mi a mne již ani nenapadlo ji zopakovat. Když tak na své dětství vzpomínám, nepamatuji se, že by mne někdy za něco potrestali. Náš vztah byl až kamarádský, ale s respektem vůči rodičům. Mohla jsem se jim vždy se vším svěřit a nemusela jsem se jim bát cokoli říci.
Všichni kolem mým rodičům říkali, že jsem moc dobře vychovaná. Že prý jsem hodná, šikovná holčička, která umí slušně pozdravit, pomůže starému člověku odnést nákup, pustí v autobusu staršího sednout…
Jenže: ta hodná slušná holka se svou vychovanou povahou do současného života moc nehodí. Mnohokrát jsem byla za svůj dobrý skutek potrestána. Život mi komplikuje pravdomluvnost, na níž si tatínek tak moc zakládal. Dnes lidé pravdu slyšet nechtějí. Neumím být licoměrná, takže mám jen hrstku přátel. Ale zase vím, že jsou to opravdoví přátelé, kterým mohu věřit a říci jakoukoli pravdu. Na stará kolena se musím snažit naučit říkat ne a alespoň trochu průbojnosti, protože na to být přímo bojovná, jak je dnes zapotřebí, prostě nemám. Ani nesmím být tak moc skromná, protože bych nedokázala to co dokázat ještě chci. Jinými slovy, rodiče mne sice dobře vychovali, ale nepřipravili na život v této době, což mi celoživotně působí nemalé komplikace. Tím chci říci, že v sebelepší výchově se nějaké chyby vyskytnou.
A nyní moje zkušenost: Jsem v důchodu a plním sen mojí maminky – píšu pohádky a chodím je číst a besedovat do dětských skupin, školek, škol i domovů pro seniory. Snažím se ve svých příbězích předávat dál to, co mi rodiče dali. Musím konstatovat, že to s tou výchovou mládeže není až tak špatné. Na těch besedách s dětmi je krásně poznat, kterému dítěti se rodiče věnují a na které si rodiče čas nenajdou. Chvála Bohu je těch prvních alespoň o trochu větší převaha. Pravda, jsou to děti ještě malé, maximálně na prvním stupni základní školy. Ale v tomto věku je přece ten nejdůležitější základ výchovy. V tom čase se učí rozpoznávat co je dobře a co ne.
Zrovna tento týden, na základní škole mne překvapil malý žák druhé třídy. Když jsme rozebírali jednu z pohádek, kde byl jeden z jejích hrdinů potrestán vyloučením z kolektivu ostatních. Chlapec se provinilce zastal a jeho argumenty mi připadaly jako od ostříleného advokáta. Navrhoval zcela jiný trest, než byl v mé knize. Byl však zcela logický. Chtěl, aby viník musel vykonat veřejně prospěšné práce, aby byl ostatním užitečný. Bylo vidět, že nad příběhem přemýšlel a že mu již někdy někdo z dospělých vysvětloval, že trest musí vést k nápravě provinilce. Když však sleduji diskuze u různých článků, obávám se, že současná společnost spěje k tomu, že by chtěla takové „darebáky“ místo užitečné převýchovy jen lynčovat.
Jela jsem MHD. V busu seděly děti, které jely ze školy domů. Nastoupila asi šedesátiletá žena. Z pohledu dítěte babička. Dvě děti vyskočily ze sedadla se slovy: „Paní, pojďte si sednout.“ Žena se zlostně rozmáchla taškou, jako kdyby je s ní chtěla přetáhnout. „Ještě nejsem tak stará, abyste mne vy parchanti pouštěly sednout!“ vykřikla vztekle. Bylo mi těch dětí líto. Nevydržela jsem to a té paní řekla, že to děti myslely dobře a že za nějaký čas bude jistě ráda, když ji takové hodné děti pustí sednout. Tak jsem dostala vynadáno i já.
Musím se zastat učitelů. Alespoň těch, kde jsem byla besedovat. Svou práci dělají v převážné většině srdcem. Jinak by to ani nemohli dělat. Je to práce náročná. Udržet, 45 minut x několik vyučovacích hodin denně, pozornost téměř třiceti dětí různých povah, už to je úctyhodný výkon. A to nepočítám hodiny příprav a opravování sešitů doma.
Co jsem svým článkem chtěla říci? Že záleží na každém z nás, jakou generaci z našich dětí a vnoučat vychováme. Vychovávat musí především rodina. Škola nemůže suplovat výchovu rodičů. Ať chceme nebo nechceme, děti jsou především naším zrcadlem. Budeme-li jim rozumně věnovat svůj čas a pozornost, vrátí se nám to a nebudeme se muset za ně stydět.
