Článek
Ráno vyrazím na MHD. Na lavičce pod přístřeškem zastávky sedí starší pár, oba jsou tak zaujatí svými mobily, že mi ani neodpoví na pozdrav. O kousek dál stojí dva mladíci. Také sklání hlavy ke svým telefonům, které drží v dlaních. Čekám na příjezd busu. Ticho přerušují jen občasné zvuky z těch maličkých tenkých krabiček plných her, které přeměňují své majitele v nekomunikativní loutky.
Konečně přijíždí devítka. Nastoupím a rozhlédnu se toužíc po normální lidské společnosti. Uvnitř sedí několik lidí. Jsem zklamaná. Všichni do jednoho hledí do svých mobilů a já si tam mezi nimi připadám tak nějak nepatřičně. Mám také mobil, ale v tašce. To pro případ, kdyby mi někdo chtěl sdělit něco důležitého, nebo naopak, kdybych já potřebovala něčí pomoc.
Mladíci, sedící přede mnou, jsou, jak jsem po chvíli zjistila, kamarádi. „Pavle, něco ti přepošlu.“ Konečně slyším lidské slovo. Zaraduji se. „OK“ odpoví druhý z nich, aniž by zvedl oči od displeje.
„Tohle je lepší,“ řekne a zřejmě přeposílá další zprávu či video vedle sedícímu.
Na další zastávce přistoupí opět skupinka lidí. Jakmile vstoupí, okamžitě se věnují, no, čemu jinému, svému telefonu. Nastupuje i paní s kočárkem. Nikdo jí nepomůže, protože v zápalu „mobilování“ ji nevidí. Vyskočím ze sedadla a pomůžu jí s kočárkem do autobusu. „Děkuji“. Hurá, konečně teplé lidské slovo. Paní kočárek zabrzdí, sáhne do tašky a podá dítěti tablet. Sama si z kapsy vytáhne telefon, kterému pak věnuje po celou dobu jízdy svou pozornost.
Na další zastávce nastoupí mladičký pár. Drží se za ruce a já se těším, že ač je neslušné poslouchat cizí hovory, uslyším něco hezkého. Políbili se a… najednou drželi v ruce každý svůj mobil. „Už budu vystupovat,“ blesklo mi hlavou. Mladík zrovna něco napsal a dívce cinkla zpráva. Vím, že je neslušné číst cizí korespondenci. Moc se za to stydím, ale zvědavost mi nedala. Dívka zrovna také něco psala a já jí nakoukla přes rameno. Polekala jsem se, že mám mezery ve znalostech své mateřštiny. Příchozí zpráva byla: „wrm“ a dívka odepsala: „mt.“ Byla jsem z toho zmatená. Vypotácela jsem se z autobusu a přemýšlela, jak řeknu doktorovi, že mne bolí zub, šestka vlevo nahoře, když tu novou řeč neovládám.
Naštěstí můj zubní lékař umí starou dobrou češtinu a mluví stejnou řečí jako já. Všemu, co mi řekl jsem ROZUMĚLA. Z ordinace jsem vyhopkala šťastná jako blecha, že je svět zase normální. Ani mne nerozhodila částka zaplacená za novou plombu.
Cesta domů však proběhla stejně jako k lékaři. V busu byli opět samí mimoni. Až doma jsem zjistila díky informacím z internetu, že mladík ve zkratce „wrm“ žádal dívku, aby mu napsala a ona mu svým „mt“ vyznala lásku.
Když jsem se svěřila kamarádce se svým zážitkem, doslova mne šokovala. „Jo, to je normálka. Moji sousedé se doma baví jen přes zprávy. Paní je v kuchyni, její muž v obýváku, tak aby nemuseli běhat jeden za druhým nebo na sebe halekat z místnosti do místnosti, tak si raději napíší. A než se vypisovat s tím, že pán chce přinést kávu, tak si to sdělí zkratkami. Napíše „psm k“ a paní ví, že ji prosí o kávu.“
Doma podniknu výpravu na půdu pro krabici převázanou růžovou mašlí. V obýváku vyndám z krabice ručně psané dopisy a začtu se do nich. Ocitnu se rázem do slova a do písmene v minulém století. Jsou to dopisy od mých ctitelů a je mi u toho moc hezky. V tu chvíli si uvědomím, o co dnešní mladá generace přichází. Nepozná krásná upřímná slova vyjadřující city. Jen chladné konstatování ve zkratkách. Památka na první lásky zmizí jedním kliknutím v nenávratnu. Neuvidí tahy ruky vedené láskou roztouženého mládence či zamilované dívky. Nepoznají romantiku dychtivého očekávání obsahu při otevírání obálky milostného dopisu.
Už mne neudivuje, že jde český jazyk a mezilidské vztahy tak nějak do kopru. Už vím, proč i ve sdělovacích prostředcích dělají redaktoři někdy až šílené gramatické chyby. Prostě již neumí používat český jazyk, protože k tomu mnohdy nebyli vedeni ani svými rodiči a v běžném životě ho takřka nepoužívají. Urychlili si komunikaci zkratkami, aby měli víc času. A ten získaný čas pak prosurfují na sociálních sítích.
Patřím prostě na jinou planetu. Než se naučit tu podivnou studenou řeč ve zkratkách, bude pro mne jednodušší si povídat se svým psem. Jeho řeči porozumím určitě snáz, a hlavně to neohrozí kvalitu našeho vzájemného vztahu.
Mám mobil, který nosím stále u sebe, ale koukám do něj jen v případě nutné potřeby. Jsem ráda, že ho mám, je to můj dobrý pomocník, jsem jeho majitelka. Nejsem jeho otrokem. Se svým okolím komunikuji pěkně postaru svým mateřským jazykem, pěkně z očí do očí a jsem šťastná, když občas potkám stejného jedince.
V naději, že se lidé vrátí k normálnímu dorozumívání, píši pohádky. Mám radost, že někteří rodiče postaru svým dětem pohádky čtou a vedou je k lásce k mateřskému jazyku. Věřím proto, že zase nastane doba, kdy bude opět běžné, si lidé budou umět zase říci pěkně z očí do očí „mám tě rád, mám tě ráda.“
