Článek
Politika umí být nudná schválně. Čím složitější a techničtější věta, tím míň lidí u ní vydrží dávat pozor. A přesně tak vypadá debata o novém mediálním zákonu ministra kultury Oty Klempíře. Poplatky, kapitoly rozpočtu, valorizace o inflaci. Zní to jako účetní porada. Jenže pod tou nudou se skrývá otázka, která je všechno, jen ne nudná: kdo bude platit veřejnoprávní média a co za to bude časem chtít.
Připomeňme si fakta. Klempíř navrhl zrušit televizní a rozhlasové poplatky. Česká televize a Český rozhlas mají místo nich dostávat kolem 7,8 miliardy korun přímo ze státního rozpočtu, jako jeho samostatnou kapitolu, valorizovanou o inflaci, nejvýš o pět procent. Ministr u toho opakuje, že zákon nezávislost médií výslovně zaručuje: obě instituce prý zůstávají samostatnými právnickými osobami, nepodřízenými žádnému ministerstvu, a do jejich vysílání nesmí zasahovat žádný státní orgán. Na papíře to zní pevně.
Poplatek byl otrava. Ale byl to i štít
Přiznejme si to rovnou: koncesionářské poplatky nikdo nemiloval. Byla to otrava, platili je i lidé, kteří Českou televizi roky nezapnuli. Ale ta otrava měla jednu obrovskou výhodu. Peníze pro veřejnoprávní média nešly přes ruce politiků. Nikdo v Poslanecké sněmovně je každý rok neškrtal, nezvyšoval a nepodmiňoval.
A přesně tenhle štít teď padá. Být samostatná právnická osoba je hezké, jenže to nezaplatí výplaty. Ve chvíli, kdy financování médií skončí jako řádka ve státním rozpočtu, stane se z něj to, o čem se každý podzim smlouvá. Dnešní vláda může přísahat, že nezasáhne. Jenže zákony se nepíšou pro hodné vlády. Píšou se pro ty, které teprve přijdou.
Sliby o nezávislosti a sto sedmdesát tři stran námitek
Kdyby byl návrh tak neškodný, jak ministr tvrdí, nevzbudil by takový odpor. Jenže vzbudil. Podle serveru iROZHLAS poslalo k zákonu připomínky na třicet institucí, dohromady sto sedmdesát tři stran, a sešly se stovky podnětů. Česká televize a Český rozhlas vydaly společné odmítavé stanovisko. Sněmovní výbor ministra dokonce vyzval, aby zákon stáhl. Do ulic se chystali i studenti.
To není reakce na nudnou účetní úpravu. To je poplach lidí, kteří tuší, kam tahle cesta vede. A i premiér Babiš dal najevo, že je mu celý zákon spíš na obtíž a nejradši by řešil jen ty peníze. Když návrh nakonec skončí pod stolem, nebude to proto, že byl dobrý. Bude to proto, že byl neobhajitelný.
Nejde o poplatky, jde o to, kdo platí
A tady je jádro věci. Spor není o tom, jestli platit složenkou, nebo z rozpočtu. Je o jedné jednoduché zásadě: kdo drží peníze, drží i páku. Můžete do zákona napsat sebehezčí větu o tom, že stát nesmí zasahovat do vysílání. Ale ve chvíli, kdy o rozpočtu médií každý rok hlasuje sněmovna, je ta věta jen dekorace.
Ministr Klempíř ujišťuje, že vláda veřejnoprávní média neohrozí. Možná to i myslí vážně. Jenže skutečná nezávislost nestojí na tom, že jí mocní zrovna teď přejí. Stojí na tom, že na sobě média a politici navzájem nevisí. A každý krok, který tenhle odstup zmenšuje, si zaslouží nedůvěru. I když je zabalený do sebenudnější věty.
