Článek
Bude vojna zase povinná?
Tak jsme se dověděli od náčelníka generálního štábu Armády České republiky: „Musíme se připravovat na válku velkého rozsahu, vysoké intenzity s technologicky vyspělým nepřítelem, který vlastní jaderné zbraně“ (Koncepce výstavby Armády České republiky 2035). Toto prohlášení vyvolalo ve veřejném prostoru dost rozruch a také oživilo úvahy o zavedení povinné vojenské služby v míru. Vždyť jako červená nit se Koncepcí i analytickými materiály personalistiky ministerstva vine otázka, zda současný model doplňování armády postavený výhradně na dobrovolnosti naplňuje potřeby obrany. „Změny vedoucí ke zvýšení náboru a udržení vojáků v armádě jsou kosmetické a nebudou stačit“, řekl náčelník generálního štábu v rozhovoru v mediích. Z politiků se ale k zavedení povinné vojenské služby zatím nikdo nevyjádřil, do voleb to určitě ani nebude a co bude dál, se tedy neví.
Jak se budeme připravovat na tu velkou válku vysvětlil NGŠ v dalším: „Naším cílem je vyhnout se válce … Jediný způsob, jak toho lze dosáhnout, je možné útočníky účinně odstrašovat. Budeme se aktivně podílet na implementaci alianční koncepce odstrašení a obrany. K naplnění aliančních obranných plánů budeme aktivně přispívat jednotkami do nového modelu sil“. V praxi to znamená od armády s Pandury málem na odpis a čtrnácti darovanými tanky k cílovému stavu dvou brigádních uskupení, což ale není až tak moc za deset let. Polsko nakupuje obrněnou techniku po tisících a za deset let zdvojnásobilo armádu na současných dvě stě tisíc. Lze namítnout, vždyť je první na ráně! Ale jak daleko je z Polska do České republiky? Někdo by se proto také mohl pana generála zeptat, jestli to je všechno, když už se máme připravovat na válku velkého rozsahu. A co mobilizační rozvinutí armády na válečné počty, nebude nebo je to tak tajné, že se o tom nelze ani zmínit? A ještě k tomu z Koncepce: „Zahájena bude výstavba praporů územní obrany a prvku podpory teritoriálních sil na bázi aktivní zálohy. Tyto útvary dosáhnou konečných operačních schopností za horizontem roku 2035“. Z roty na prapor až za deset let, co se tam bude stavět?
Nová bezpečnostní situace otevřela i v Evropě po více než dvaceti letech debatu o zavedení povinné vojenské služby. Tu nezrušilo jen devět členských států NATO (Nizozemí povolává, nástup je dobrovolný), ale některé se k ní již vrátily (Lotyšsko), nebo o ní uvažují (Polsko), případně ji již rozšířily i na ženy (Norsko). Problém je totiž v tom, že dosavadní bezpečnostní úvahy předpokládaly těžiště nasazení armády někde daleko za horami a pouštěmi, ale teď už to může být tak blízko, že včetně vlastního území. Povinná vojenská služba by také neměla být považována za relikt totalitní minulosti nebo „hrubý zásah do práv osobnosti“. Naopak branná povinnost představuje nejautentičtější formu demokratické kontroly armády. Stojí za pozornost, jak na pozitivní stránky povinné služby výstižně vzpomínali senátoři výboru pro ozbrojené síly kongresu USA (Military Troop Shortage Starts Talk of a Draft. San Francisco Chronicle 22.8.1999): „Povinná služba vzala mladé muže všech ras, sociálních tříd a úrovně vzdělání a zasadila je do náročných situací, kde společně sdíleli strádání i zkušenosti. Život brance byl často těžký, občas poučný a vždy nezapomenutelný. Vytvářel vazby mezi všemi příslušníky armády a podněcoval profesionály zdravou dávkou civilních postojů. Současné ozbrojené síly jsou stále méně křižovatkou americké společnosti a stávají se armádou chudých, vykonávajících příkazy civilní elity, která nepoznala tuhou disciplínu, fyzickou námahu a odloučení od rodiny. Jakmile ale byla povinná služba jednou zrušena, návrat zpět je v době míru nereálný.“
Podmínkou existence branné povinnosti v demokratické společnosti je odpovídající úroveň branného povědomí. Ta ale bez existence bezprostředního ohrožení klesá (jsme zažili) a proto se již od antiky udržuje vlasteneckou výchovou založenou na vojenských tradicích. Náš problém je v tom, že za čtyřicet let totality se obdivuhodné tradice I. odboje (Zborov, Bachmač, Anabáze) z obecného povědomí vytratily, tradice II. Odboje dvakrát různě interpretovány a po Listopadu se nepodařilo (i nechtělo) zřetelně navázat. Už jen ten husitský chorál při přinášení vojenských praporů je připomíná (je to na nich ostatně vidět) a vrcholem ignorance tradic jsou komické uniformy Hradní stráže. Bohužel přispěl i všemocný trh, stačí se podívat, jakých tradic jsou plné výlohy knihkupectví. Něco se ale už děje, 8. ledna 2025 schválila vláda novou „Koncepci přípravy občanů k obraně státu 2025 až 2030“. Že to už bylo třeba, je zřejmé z toho, že polovina dokumentu je věnována přehledu toho, co nebylo splněno v Koncepci 2019–2024. V dalším jsou uvedeny úkoly zaměřené na vzdělávání, školení a komunikaci a až v Opatření č. 6. „Vypracovat metodiku pro zpracování plánů přípravy občanů k obraně“, se dovídáme, že příprava bude, ale kdy? Zatím např. ve skandinávských zemích byly obyvatelstvu rozdány miliony příruček, jak se připravit a chovat při ohrožení, v Německu se připravuje aplikace informující o nejbližším úkrytu a v Polsku už si dům bez krytu nepostavíte. Čas tedy nečeká, vždyť co je psáno na začátku části 2. Cílový stav: „Pokud odstrašení selže, ČR se společně se svými aliančními spojenci zapojí do operace kolektivní obrany. V takovém případě se ČR stane jak tranzitní, tak hostitelskou zemí pro spojenecké vojenské jednotky. Úkolem ČR bude těmto silám poskytnout hostitelskou podporu (Host Nation Support). V případě vojenského konfliktu mezi agresorem a aliančními spojenci mohou území ČR přímo ohrozit zbraňové systémy dlouhého dosahu použité protivníkem a jím vedené zpravodajské, diverzní a sabotážní operace. To vše bude mít zásadní dopad na celou společnost a občany jako jednotlivce“. O tom dále jaksi nic, a ani v Koncepci výstavby Armády České republiky 2035, a tím se dostáváme k dalšímu nezmíněnému tématu, Civilní obraně.
Civilní obrana (Civil Defence) byla institucionalizována v mezinárodním humanitárním právu dodatkovým protokolem I z roku 1977 k Ženevským úmluvám z roku 1949 s cílem zmírnit ztráty, škody a utrpení způsobené civilistům v důsledku dramatického rozvoje metod a prostředků válčení. Protokol I (článek 61) obsahuje seznam „humanitárních úkolů“, které mají být provedeny za účelem:
• chránit civilní obyvatelstvo před nebezpečím vyplývajícím z nepřátelských akcí nebo ostatních pohrom (živelných, technologických, pandemických atd,)
• pomoci mu překonat bezprostřední následky takových událostí;
• zajistit podmínky nezbytné pro jeho přežití
Z patnácti vyjmenovaných úkolů má výhradní vztah k válečnému konfliktu pouze:
• správa úkrytů (asi myšleno včetně vybavení pro obyvatelstvo)
• nouzová likvidace mrtvých
Řešení ostatních úkolů je v České republice v působnosti Integrovaného záchranného systému, ostatně i v řadě zemí došlo po konci Studené války ke změně nebo doplnění názvu Civilní obrany o „řízení krize, rizik, záchranu nebo mimořádné události“. Co do kapacit je profesionální hasičský a záchranný sbor v IZS významně posilován dobrovolnými hasiči a obdobně by mohli být posilováni poskytovatelé zdravotnické záchranné služby dobrovolnými zdravotnicemi/níky Červeného kříže (povinná praxe při studiu na zdravotnické škole). Účast příslušníků a jednotek ozbrojených sil v Civilní obraně je také možná, ale za podmínek deklarovaných Protokolem. Pro ochranu personálu, prostředků, materiálu, budov a úkrytů civilní obrany ve válečném konfliktu byl přijat mezinárodně uznávaný rozlišovací znak modrý trojúhelník v oranžovém poli (obdobný význam jako Červený kříž nebo půlměsíc). Problematika Civilní obrany je v gesci ministerstva vnitra (ne obrany) a jistě by bylo užitečné podívat se, jak to bylo zorganizované za „totáče“, pokud to myslíme s přípravou na velkou válku vážně.
Dost ale teorie. Představme si válku jako souboj dvou boxerů, každý trénuje, aby měl stále větší a větší svaly, to je eskalace. Při zápase si dává pozor, aby nedostal úder na solar plexus, to je hlavní místo velení. Ale níž to ještě víc bolí a to v boxu není dovoleno, a ani ve válce (humanitárním právem), ale přesto ten měkký podbřišek, tj. civilní obyvatelstvo, láká. Cílem útoků na civilní obyvatelstvo je rozložit společnost, vnést do ní poraženectví (defétismus), vyvolat protesty, blokády nebo alespoň paniku a pokud se panika rozšíří, může paralyzovat zázemí obrany. Odolnost společnosti proti tomuto působení ovlivňují zejména dva faktory – individuální odolnost a na druhé straně skupinová koheze (schopnost společnosti semknout se). Na odolnost jednotlivců příliš spoléhat nelze, protože není silnou stránkou relativním blahobytem a bezpečím „změkčilého“ občana, ale významný vliv může mít organizační působení posilující skupinovou kohezi (vlastenectví asi už moc ne). Vždyť každý může (podle možností) vyhodnotit situaci, uklidnit, vysvětlit, shromáždit nebo rozptýlit, ukrýt nebo přemístit, vyprostit, ošetřit či vybavit nejnutnějším atd., a to ve statutárních nebo ad hoc vzniklých skupinách – dům, ulice, pracoviště, dopravní prostředek. A na tak pojatou přípravu (krizový management) občanů na obranu/sebeobranu (a ostatní ohrožení) by stačil i měsíc, ale povinně i ženy a pořádný „boot camp“. A vybrané pozice ve státní a veřejné správě kurs pro důstojníky v záloze, dobrovolný, ale kdo nemá, má smůlu. Na povinnou vojnu zatím nemysleme, ale kdo ví? A pokud se někomu zdá závěr příliš optimistický, ať si pustí na You Tube film „The Day After“ z roku 1983.
Zdroje:
https://notesfrompoland.com/2024/07/16/poland-has-natos-third-largest-military-new-figures-show/
https://carnegieendowment.org/research/2024/07/europes-conscription-challenge-lessons-from-nordic-and-baltic-states
‚Would you survive 72 hours?‘ Germany and the Nordic countries prepare citizens for possible war | Europe | The Guardian
https://cs.wikipedia.org/wiki/Solar_plexus
