Článek
S válkou na Ukrajině a jejím vlivem na bezpečnostní prostředí v Evropě vzrostl zřetelně zájem o vojenskou techniku, a to i minulou, a není to jen nostalgie, ale i srovnávání. Z domácí produkce bývá často uváděn (S)třední (K)olový (O)brněný (T)ransportér OT-64, který je možno z hlediska originální konstrukce, objemu produkce a uplatnění v zahraničí téměř přirovnat k ikonickým letounům Delfín a Albatros.
Vojskové zkoušky byly zahájeny se čtvrtým prototypem v létě 1962 po uzavření dohody s polskou stranou o společné výrobě. K zajištění vojskových zkoušek byla vybrána cvičná posádka z třetího praporu (poddůstojnické školy) 52. motostřeleckého pluku Prokopa Holého v Olomouci. U praporu jsem byl jako nadporučík zástupcem velitele pro technické věci a k vojskovým zkouškám jsem byl odvelen na jeden měsíc také. Zde bych si dovolil trochu odbočit a vrátit se o rok zpět. K praporu jsem nastoupil již čtrnáct dní po promoci na fakultě výzbroje Vojenské akademie v Brně, protože došlo ke stavbě Berlínské zdi a takzvané druhé berlínské krizi. Armáda se skrytě připravovala na válku, byli povoláni záložníci na mimořádné cvičení, druhý ročník základní služby nebyl propuštěn do civilu a vojáci z povolání žádné opuštění posádky. Protože motostřelecký pluk byl tehdy na „vejtřaskách“, tak se černou barvou zakrývaly světlomety, na korbu držáky na dodatečné čtyři kanystry s naftou a pytel s dřevěným uhlím na případný ohýnek za mrazu v noci pod bateriemi. Pod lavičkou na každé straně hatě na vyprošťování, takové dvoumetrové otepi z proutí, které se muselo nasekat u pevnůstek okolo města. K tomu neustálé nácviky poplachu s opuštěním kasáren do 30 minut, ne, vojna tenkrát nebyla procházka s koštětem po nádvoří.
Pro mě začaly vojskové zkoušky cestou do Prahy, kde jsem v Pragovce podepsal „protokol o převzetí vozidla“ OT-64 po zběžné kontrole úplnosti vybavení (abych věděl, co tam má být až budu předávat zpět), řidič byl zaměstnanec továrny. Stál tam také prototyp nákladního automobilu S-360, který měl původně nahradit vétřiesku. Automobil měl shodný podvozek s OT-64, ale bez druhé nápravy (zpředu), k výrobě pro nedostatek financí nedošlo a armáda se ještě nadlouho s vétřieskami nerozloučila. Nevojsková část zkoušek začala na tankovém polygonu v Doksech, kde se zjišťovaly technické parametry vozidla v terénu pod odborným dohledem kapitána Jaroslava Kováčika (v osmdesátých letech generálporučík, náměstek ministra strojírenství pro speciální techniku) z Výzkumného a zkušebního střediska 080 na Ořechovce, já jsem jen přihlížel. Plavební zkoušky na Máchově jezeře byly v poklidu, ale na Labi v proudu, to už bych se dovnitř bez plovací vesty neodvážil, jak málo zbývalo korby nad hladinou.
K vlastním vojskovým zkouškám jsem musel z Prahy doputovat do Přáslavic k 33. tankovému pluku. V noci přijel pod plachtou OT-64 a byl zaparkován do garáže, kterou jsem musel vždy zamknout a zajistit otiskem pečetidla do plastelíny. Z kasáren se zadní bránou vyjíždělo přímo do výcvikového prostoru Libavá, kde pod dozorem podplukovníka Krále ze Správy bojové přípravy MNO nacvičoval poručík (také od praporu) s posádkou nasedání, vysedání, nebo přípravu ke střelbě, to všechno na čas. Posádka byla vystrojena novými stejnokroji s potiskem tzv. „jehličí“ a na nohou kanady, také jsem si je mohl vyzkoušet (a nechat). To již byli přítomni i dva plukovníci polské armády, ale nezdálo se mi, že by jevili velký zájem. Jednou jsem zaslechl, jak se přeli, jestli je lepší opera v Milánu nebo v Paříži, jejich starosti na moji hlavu. Velmi důležité bylo výslovně zadané posouzení, jak si vede v terénu OT-64 a BRT-60. Ukázalo se, že tam, kde nerovný terén OT-64 překonával bez problémů, BTR-60 problémy měl kvůli uspořádání pohonu náprav. Jeden motor totiž poháněl první a třetí nápravu a druhý druhou a čtvrtou. Stačilo sjet z cesty do příkopu a když se přitížila současně první a třetí, došlo k zastavení jednoho motoru, druhý už všechno nezvládl a bylo to na odtah. Dalším námětem vojskových zkoušek byl společný přesun čtyř obrněných transportérů: OT-64, BTR-60, OT-810 a BRDM po cestách napříč výcvikovým prostorem k nádrži pro hluboké brodění. Já jsem musel OT-64 neustále doprovázet s přidělenou pojízdnou automobilní dílnou, a to se ukázalo jako problém. Jak přišla táhlá stoupání, dílna se plazila na jedničku a transportéry byly v nedohlednu. Orientace ve výcvikovém prostoru Libavá není jednoduchá, protože jsou to samé kopce, lesy a spleť silniček spojujících různá cvičiště, střelnice a tankodrom, a navíc jsem tam byl teprve jednou a jinde. Nakonec to dopadlo dobře i když to bylo i přes noc, zahrál jsem si na stopaře. Na každé křižovatce jsem si málem kleknul a v záři světlometů hledal stopy buď po pásech OT-810 nebo na okraji v prachu po široké stopě BRT-60. U nádrže pro hluboké brodění (tanky pod vodou) byla taková filmařská ukázka, OT-64 se plavil v mlze dýmovnic a posádka pálila slepými na všechny strany. Kdybych to věděl, tak jsem si vzal pár dělobuchů, to by byl už obraz dokonalý (dnes se musejí odpalovat šňůrou, tenkrát se ještě mohly házet rukou).
Vyvrcholením vojskových zkoušek byly ostré střelby z jedoucího transportéru na pěchotní střelnici v Daskabátu na okraji výcvikového prostoru a hned vedle silnice z Olomouce do Lipníku a Hranic. Ráno jsme přijeli z Přáslavic na střelnici, posádku s transportérem si vzal na povel podplukovník Král, já jsem nechal postavit dílnu bokem a s řidičem jsme se pokusili dohnat v kabině spánkový deficit. Najednou začalo být na střelnici rušno, přijížděl tatraplán za tatraplánem a vystupovala generalita domácí i polská a v oblecích spousta soudruhů ředitelů všeho druhu. Po mně nikdo nic nechtěl, a tak se na ukázce transportéru pro delegace asi dostatečně předvedl podplukovník Král, možná i někdo z továrny, nevím. Pak transportér několikrát přejel, posádka za jízdy pálila ze střílen na dálkově ovládané terče a delegace přihlížely z galerie na budově střelnice. Chvíli se nic nedělo, najednou vidím, že transportér už odjíždí, a tak hned za ním. K silnici to nebylo ani kilometr, ale dílna se na té polňačce pomalu potácela. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a uviděl jak se za námi sunou tatraplány, ale předjet ani vyhnout se nedalo. Jakmile dílna dojela na silnici, předjel nás prudce tatraplán, zastavil a vystoupil z něj nějaký generál. Viděl jsem, že je zle, vyskočil ven do pozoru a generál se do mě hned pustil: „Vidíte, že odjíždějí delegace, zatarasíte cestu, jak se jmenujete, kde sloužíte, budu si na vás stěžovat“. Nu, tím to skončilo a žádné stěžování nebylo. Leč, příští, a tedy poslední den jsem jel znovu do Prahy předat protokolárně transportér, který tam už dojel. Cestou domů na vlak jsem se někde zastavil, čekal na tramvaj a když jsem chtěl nastoupit, ozvalo se za mnou: „Soudruhu nadporučíku, pojďte se mnou!“ Otočil jsem se a přede mnou stál major s páskou dozorčího a ukázal, ať jdu za ním za roh, kde stál malý postarší generál (náčelník pražské posádky Chlad). Ten se hned do mě pustil: „Soudruhu nadporučíku, vy jste mě nepozdravil a chtěl jste utéct do tramvaje, jak se jmenujte, kde sloužíte?“ Chtěl jsem mu vysvětlit, že jsem ho neviděl, ale nebral to. Musím přiznat, že takovým periferním viděním jsem zahlédl cosi červeného (červený lem generálské čepice), ale stalo se. Ráno jsem měl na štábu vzkaz, ať jdu k veliteli pluku a bylo mi jasné, že dálnopis z Prahy mě předběhl. Podal jsem veliteli pluku moji verzi, ten se ušklíbl: „Komárek, jste číslo, odchod!“ Tak to byla odměna za moji účast na vojskových zkouškách OT-64 (kromě těch kanad). Ale byla to zajímavá zkušenost.
