Článek
Ministerstvo školství představilo „největší změnu ve vzdělávání za dvacet let“ neboli reformu základního školství. Jako vždy se hned objevily ve veřejném prostoru kritické hlasy, zejména k výuce angličtiny od první třídy. Domnívám se že neoprávněné, pokud byla provedena analýza efektivity rané výuky angličtiny obecně a zejména vlivu kolize výuky češtiny a angličtiny u žáků z prostředí se špatnou nebo žádnou znalostí češtiny, kterých bude zřejmě přibývat. Na webové stránce ministerstva se ale uvádí: „Efektivita rané výuky je dlouhodobě sledována, testování nepřináší empirické důkazy pro podporu rané výuky angličtiny jak byla organizována v posledních deseti letech. Vliv rané výuky cizího jazyka je podle autorů brzy vyrovnán“ (Analýza nálezů pedagogického výzkumu 2001-2008). Roztažení výuky jazyka do všech ročníků jsme již zažili s ruštinou a s tristními výsledky, rozhodující je motivace a spíš schopnost jazyk podle potřeby v krátké době „nadrilovat“ (zjistil někdo, jaké procento populace se s takovou potřebou setká?). Školská úroveň znalosti cizích jazyků je užitečná jako základ, ale po několika letech nepoužívání stačí tak na turistiku. A ještě k proklamovanému „méně znalostí, více kompetencí“. Nic proti tomu, ale traduje se výrok Jana Amose Komenského „Pojď sem synu, uč se moudrým býti“, i moudrý se naučí kompetencím, ale naopak to funguje stěží! Takže opatrně s mixem znalostí a kompetencí, ale na to autoři reformy určitě mysleli :-)
V souvislosti se změnami systému bývá zmiňována zásada, že „schody se myjí shora“, a tak co reforma i školství vysokého? Něco se sice děje, protože koncem roku schválila Sněmovna novelu vysokoškolského zákona, kde vedle změn v doktorandském studiu se mění postavení akreditačního úřadu, který má být nově samostatnou právnickou osobou s větší nezávislostí na ministerstvu školství (jak, když ministr vybírá a jmenuje ředitele?). Kde jsou ty časy, kdy akreditační komise byla komisí Vlády České republiky a vzhledem k reprezentativnímu složení nezpochybnitelnou autoritou! Poslanci (i ministr) současně odmítli opoziční pozměňovací návrhy ke způsobu řízení vysokých škol, zejména k omezení samosprávy univerzit, například přesunem části pravomocí akademických senátů na správní rady včetně podílu na volbě rektora. A tam vidím dost velký problém, a proč?
Zásadní vliv na fungování prestižních zahraničních veřejných vysokých škol (u soukromých samozřejmě) má správní rada, ve které zastoupení regionální podnikatelské a veřejné sféry zajišťuje, aby škola nepřipravovala absolventy pro úřad práce, rektor - manažer se vybírá otevřeným výběrovým řízením na globálním trhu práce (v USA i mimo akademickou sféru!). Jak to máme ošetřeno u nás přiblíží malá exkurse do legislativy vysokého školství. Působnost správní rady se omezuje na právní a majetkové otázky (ani v ní není obligatorně zastoupení ministerstva!), v dikci zákona to zásadní schvaluje nebo i rozhoduje akademický senát vysoké školy (v praxi mu je to podstrčeno) a když se podíváte na požadavky na jeho složení, tak si řeknete, to snad není pravda. Dále se akademický senáte „usnáší“ o návrhu na jmenování rektorem a návrh podává prezidentovi prostřednictvím ministra, nic víc, ministr „podavač“ a prezident „podepisovač“. Vypadá to tak pěkně demokraticky včetně té třetiny studentů, ale je to opravdu zárukou výběru toho nejpovolanějšího? Už jsem zažil volbu děkana, kdy po fakultě šla fáma, toho nevolte, ten bude do všeho šťourat. Studenti prvních ročníků nevědí „která bije“ a dají na vnější dojem kandidáta nebo doporučení z kateder. A navíc se někdy rovněž demokraticky předpokládá vystřídání všech fakult ve vedení školy.
Ale největší rozdíl vidím ve jmenování profesorů, zásadního článku rozvoje oboru a personálu vysokoškolského ústavu a spolutvůrců strategie rozvoje školy. Podle zákona o návrhu na jmenování profesorem rozhoduje vědecká rada vysoké školy prostou většinou (i o jeden hlas!) a návrh podává prezidentovi prostřednictvím ministra, a to je vše. Pokud ale prezident zaváhal s jmenováním nějakého exota, to byla v akademické komunitě pěkná mela, přece vědecká rada rozhodla, a co akademická svoboda! Byla doba, kdy ministr návrhy posílal k vyjádření Akreditační komisi (tenkrát při vládě České republiky), která jaksi bděla nad srovnatelnou úrovní profesorů napříč akademickou obcí. Nemohl sice návrhy vrátit, ale diskutovat o jejich dobrovolném stažení. Máme tu ale ještě jeden problém, profesorem se v tomto pojetí může stát každý, kdo splní požadavky a pak má vlastně nárok. To tu můžeme mít dost „přeprofesorováno“, protože v zahraničí je běžné, že profesuru je možno získat jen na systemizované místo a stejně tak i po úspěšné habilitaci se může čekat na volné docentské místo.
Ale může to být ještě jinak. V USA je běžné, že profesor je pouze označení pro místo na vysoké škole a ne jako u nás „na grábštajn“ (ale existuje „Professor Emeritus“, uznání zasloužilému důchodci, případně i kancelář). Zkusil jsem zadat do vyhledávače: „how to become a professor in the USA“ a objevila se celá řada odkazů. Nejčastěji doporučen postup: bakalářské studium jako obecný základ, získání zkušenosti v uvažovaném oboru nejlépe s certifikací, magisterské studium v oboru, zvážit výuku k seznámení s prostředím školy, doktorské studium (někdy možno přímo po bakalářském), prohloubení zkušenosti s praxí jako zaměstnání i dobrovolně, vytváření sítě profesionálních vztahů (např. účast na konferencích), publikování v digitálním prostředí nebo i vlastní kniha pro budoucí výuku. Pak už jen hledat volné místo a přihlásit se do konkursu. A tak se asi pěstují „top“ profesoři.
To u nás máme jiný postup, všechny stupně studia návazně, pak na stejném ústavu odborným asistentem, stáž na Erasmu se spoluautorstvím v renomovaném časopise, máme impakty a už jen habilitační práce, stále na škole a po nasbírání bodů přihláška ke jmenovacímu řízení. A s těmi impakty je rovněž problém (celosvětově). Kde je poptávka, tam je nabídka a tak vznikl globální trh predátorských časopisů nabízejících publikování za nijak horentní poplatek, někdy včetně dodání impaktů, což už je podvod. Z dikce zákona „uchazeč je význačnou a uznávanou vědeckou nebo uměleckou osobností v oboru“ samozřejmě nevyplývá, že stačí počet zahraničních publikací a jejich impakty, ale „uznávanou“ a „osobností“ i doma.
Reforma vysokého školství nebude jednoduchá záležitost, ani snadná, neboť už teď reprezentace vysokých škol protestuje proti jakémukoliv „omezování akademických svobod“. Jsem přesvědčený, že právě přes reformu řízení klíčových procesů vysokých škol se můžeme postupně přiblížit těm „top“, i když se to ne každému musí líbit. Nový ministr školství by už o tom měl přemýšlet.
