Článek
Osmdesát let od konce války je v životě člověka dlouhá doba, ale kdo válku zažil, na mnohé, co viděl, už nikdy nezapomene. Než o té válce, musím se vrátit o rok zpátky k událostem, které předcházely a ovlivnily osud tisíců obyvatel českého a moravského pohraničí. Moji rodiče žili ve Znojmě a po Mnichovské dohodě nechtěli optovat pro „říšskoněmecké“ občanství a vystěhovali se do Líšně u Brna (dnes městská část), kde bydlel otec matky. V roce 1944 jsem zde začal chodit do školy, na počátku byly krásné sešity s předtištěnými vzory, další rok břidlicová tabulka s mazací hubkou na provázku.
Co jsem viděl z války prvně, byly sloupy kouře nad Brnem po bombardování, z jižního okraje Líšně je Brno jak na dlani. Blízko je také letiště ve Slatině a tak jsme na zahradě pozorovali letecké souboje, se stoupáním letadla se motor téměř zastavoval a při klesání se zase rozburácel, občas zazněla kulometná dávka, také se občas některé letadlo zakymácelo a v přemetech řítilo k zemi. Večer jsme pozorovali, jak se blíží fronta podle záblesků na obzoru, později už bylo slyšet i dunění dělostřelby. Dům, kde jsme bydleli, byl moderní, na poschodí, úplně na okraji zástavby a tedy dost v ohrožení. A tak se obyvatelé domu rozhodli, že dům raději sami opustí a začali budovat v lese v Mariánském údolí úkryt. Cenné věci jako obrazy, koberce a porcelán uložili do jedné sklepní místnosti a zazdili dveře a okýnka. Moji rodiče asi nic, bydleli jsme jako chudí utečenci v suterénu.
Už si nepamatuji, kdy jsme do lesa odešli, byla to tam taková „zemljanka“, kmeny stromů jako strop, na zemi chvojí a my jeden vedle druhého jako sardinky. Ani si nepamatuji, co jsem jedl, jen že se vařilo na ohništi a že na stromě visela vykuchaná ovce, dárek od známého ovčáka ze zámeckého velkostatku. Co si ale pamatuji, jak manželé Fišerovi seděli u pařezu a popíjeli noblesně (paní byla sestrou básníka Vítězslava Nezvala) čaj z porcelánových hrníčků, přímo idyla. Každý den někdo šel do údolí zjistit situaci, ale týden se nic nedělo, až dokonce otec musel dojít domů pro brambory. Najednou přišla poplašná zpráva, že Rudá armáda bude ostřelovat lesy „kaťušemi“, protože se tam schovává spousta německých vojáků a tedy rychle pryč.
Na okraji Líšně jsme viděli první rudoarmějce, jak v doběla vyšísovaných uniformách unaveně polehávali kolem děl a na naše pozdravy ani nereagovali. Na ulicích bylo jak vymeteno, nikdo nikde, jen sem tam mrtvý kůň, fronta právě přešla. Na „městečku“ byla vybudována přes celou šířku náměstí protitanková překážka, vedle ležel mrtvý německý voják, někdo mu přikryl novinami tvář. Když jsme přišli do předposlední ulice, byla tam v jednom domě díra málem od chodníku po střechu jakoby ji kružítkem narýsoval. A konečně náš dům, na první pohled v pořádku, ale pozor, malta ztvrdla a objevily se zrádné praskliny (dobře to dopadlo). Když jsme přišli na dvoře k našemu bytu, na chodbě byly vytažené tři matrace z ložnice, uprostřed kaluž krve a na ní hrst žlutých tulipánů. Renoir by to lépe nenamaloval.
