Článek
Toho dne mě probudilo dunění doslova otřásající domem, tak jsem se šel podívat z okna a v nočním šeru vidím siluety řady trojic bachratých čtyřmotoráků snášejících se v malé výšce směrem k letišti. „Kreténi, zas otravujou s nějakým cvičením“ a šel jsem si lehnout. Nestačil jsem ale ani usnout a zvoní telefon:„Už to víte, obsazují nás armády Varšavské smlouvy, zapněte si radio a televizi“. To jsem sice udělal, ale s rozedněním jsem měl okupaci za oknem v přímém přenosu. Na konečné tramvaje u parku pod hvězdárnou zastavilo modré mlékařské auto, zřejmě rekvírované u letiště, vojáci seskákali z korby a přískokem (střídavý běh se zalehnutím) postupovali s napřaženou zbraní do kopce k hvězdárně. Netrvalo dlouho a už v houfu se vraceli k autu, spletli se totiž o kilometr, retranslační středisko radiokomunikací je na protějším kopci. Jak pokročil čas, vypravil jsem se do zaměstnání, ale a obratem jsem se vrátil, dostali jsme den volna. Protože moje žena měla už jen pár dní do porodu, prozíravá tchyně mě poslala do „sámošky“ nakoupit sušené mléko, krupičku a cukr. Před obchodem postávali lidé s tranzistoráčkem u hlavy, ale uvnitř už prázdné regály. Kolem poledne znovu telefon:„Jeďte do „štatlu“(centrum města), to musíte vidět!“. Po určitém váhání jsme se vypravili, vždyť je to tramvají pár zastávek. To už se na konečné tramvaje objevil azbukou nápis „Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil“.
První, co jsme uviděli ve městě, byl sáhodlouhý text na plakátovacím sloupu přímo u zastávky na České naproti Ústavnímu soudu
„Znám jednu zemi tuze chudou a ta má jen vlajku rudou,
na ní hvězda pěticípá, pod ní celý národ chcípá.
Hlavní banka státu toho měla všude dluhů plno,
na ní pečeť jako talíř, uvnitř nebyl ani halíř.
Národ ten měl v čele tatrmana, dříve cara, nyní atamana.
Ataman má jméno Leonid, toho nenávidí nejen ruský lid.
Ruský lid, který měl stále hlad, moh si vybrat: kriminál nebo kat.
Jednou atamana napadlo, jak by to asi dopadlo
a svolal pětičlennou radu, aby připravoval zradu.
Nejdříve ji vyděsí, pak přinutí k agresi.
Agrese se bude týkat Čechů, jenž si musí zvykat
na tiskovou cenzuru a na ruskou kulturu.
Důvod agrese je krásný, Brežněv podal důkaz jasný,
čistý jak vojenská onuce, přece kontrarevoluce.
Svolal svoje vojáky, přizval taky Poláky,
přinutil pak Maďary a taky hloupé Bulhary.
Ulbricht ale z vlastní vůle šel, na Sudety zálusk měl,
tak táhli jak před třiceti lety, do Čech, na Moravu, na Sudety.
Do Čech přišla doba žalu, nastal teror samopalů.
Čechy na vteřinu umlčeli, ti však ale stále bděli,
nezavdali příčinu ke většímu zločinu.
Zločinů zde bylo dost, přesto měli Rusi zlost,
že je Češi nelíbají, květiny jim nedávají.
Agresoři všimli si, že se množí nápisy,
které zdobí každý kůl, říkají Brežněv je vůl.“
Pohled do ulice vedoucí k náměstí byl nezapomenutelný, všechny výlohy polepené plakáty a i na chodníku kresby křídou ve stylu oblíbeného karikaturisty Pavla Kantorka (ten to ale nemohl být, protože byl v zahraničí). Nápisy azbukou oznamovaly, že zde není kontrarevoluce a vyzývaly okupanty k odchodu, nápisy v češtině byly převážně veršované a nechyběl humor:
„Vy kluci azbuci, zkuste nás přemoci!“
„Váš odchod a žádná družba, jediná je naše tužba,
jinak vstane ten náš drak, natrhne vám khaki frak!“
„Přijeli aby si vzali, to co nám vždy rádi dali,
ale lide český ať, klidně jim to -ovno vrať!“
„Bilak Vasil, zradu zasil, pro Brežněva meč svůj tasil, aby Novotného spasil.
Teď však Vasil hledá asyl, aby kůži svoji spasil.“
„Tajgou, kde mrzne lidská tvář, plíží se rudý komisař,
neznaje čísti, splet si cestu a tak se octnul v Brně městu“.
„Vyměním brožovaného Stalina za svázaného Brežněva.“
„Sedm let jsme vás čekali, dvacet let jsme vás poslouchali a tisíc let vás budeme nenávidět.“
A ještě jeden zajímavý text, už nevím odkud:
„Byl jednou jeden potentát, ten v Kremlu bydlel hradu,
líbal se v Černé nad Tisou a připravoval zradu.
Na hlavě máslo měl a náruč plnou kvítí,
na rtech slib přátelství a na hranicích šiky.
Tomu se jednou zastesklo ve stalinské sluji
a chtěl se jít podívat, kam demokraté plují.
Od ledna slyšel o zemi, kde básník volně zpívá,
lid o svých věcech rozhodne a strana k tomu kývá.
Vzal do ruky svůj hrozný kyj, v tu zemi poslal tanky
a těšil se jak zničí vše a zrádce získá taky.
A těšil se, jak v OSN umlčí svět vetem
a zprávu o svém vítězství TASS pošle celým světem.
Však běda! Jaká proměna! Hned celý svět je proti
a celý národ jedno je a nebojí se smrti.
Na náměstí bylo plno lidí, zřejmě všude dostali volno, nálada bojovná. Kolem dokola rachotila výhružně taková plechová krabice s kanonkem a třemi vojáky, kterou lidé vítali výsměšným pískotem, kdo neuměl, volal „Hanba!“. Žena ale už byla unavená a tak jsme šli na tramvaj k nedalekému nádraží ulicí, ve které byly rovněž výlohy plné plakátů. Před nádražím stála řada obrněnců a jejich osádky sledovaly apaticky marné pokusy o agitaci, měli svoje instrukce. Nastoupili jsme do tramvaje, ta se rozjela, hned ale zase zastavila těsně vedle nákladního auta s okupanty na korbě. Auto nemohlo jet dál, protože se před ním shromáždil zástup protestujících i přesvědčujících a tramvaji v oblouku křížilo dráhu. Když došlo na pokusy předat na korbu letáky, velitel vstal, zaštěkal nějaký povel, vojáci se zvedli, natáhli samopaly a začali střílet do vzduchu. V tramvaji nastal ohlušující rachot, někdo se vrhl na podlahu, do oken břinkaly nábojnice a na protější budově se prášilo z omítky. Naštěstí nikdo nebyl zasažen, zástup se rozprchl, auto odjelo a tramvaj pokračovala v jízdě. Tak jsme dojeli domů, vyléčení z nemístné zvědavosti a sledovali vývoj událostí raději v televizi.
Přišlo mi, jakoby ta střelba byla symbolickým koncem „karnevalu“ prvního dne okupace v centru města. Druhý den se okupanti stáhli do okolí a po výhrůžkách sovětského generála, který se prohlásil „velitelem města“, došlo postupně na dobrovolnou i nedobrovolnou demontáž „kontrarevoluční agitace“.
Tož tak.
