Článek
Včerejší večer měl být jedním z těch, na které se nezapomíná. Měl být kouzelný, plný jiskření a možná i trochu neohrabaný, přesně takový, jaký si člověk představuje, když má prožít něco poprvé. Místo toho se ale proměnil v noční můru plnou trapnosti, lží a pocitu viny, který mě sžírá ještě teď, když sedím na lavičce a čekám na první ranní tramvaj domů. Cítím se jako ten největší zbabělec a hlupák na světě.
Všechno to začalo na narozeninové oslavě mé kamarádky. Byla to malá, pohodová domácí párty v jejím bytě na Vinohradech. Hráli jsme nějaké hry, smáli se a povídali. Právě tam jsem se seznámil s Klárou. Bylo jí dvaadvacet a od prvního okamžiku mezi námi přeskočila jiskra. Byla vtipná, chytrá, a když se smála, měl jsem pocit, že se zastavil čas. Úplně mě okouzlila.
Když se zbytek party začal chystat do klubu, Klára se ke mně naklonila a tiše se zeptala, jestli bych místo toho nechtěl jít k ní. Srdce mi poskočilo až do krku. Samozřejmě, že jsem chtěl. Cítil jsem, jak mi po těle proudí vlna vzrušení a nervozity. Rozloučili jsme se a já jsem odcházel s pocitem, že se schyluje k něčemu výjimečnému.
U ní v bytě jsme si povídali snad další hodinu. Ta lehkost a přirozenost, se kterou náš rozhovor plynul, byla neuvěřitelná. Měl jsem pocit, jako bychom se znali celá léta. A pak, v jednu chvíli, se naše konverzace stočila k tématu vztahů a prvních zkušeností. A tam, v tichu jejího malého bytu, jsme si navzájem přiznali něco velmi osobního. Oba jsme byli ještě panic a panna.
To přiznání vytvořilo mezi námi zvláštní, silné pouto. Najednou jsme nebyli jen dva lidé, kteří se sobě líbí. Byli jsme dva lidé na prahu stejné, nepoznané zkušenosti. Cítil jsem obrovskou vlnu něhy a zodpovědnosti. Věděl jsem, že tato noc, pokud se stane tím, čím by se stát mohla, bude pro nás oba nesmírně důležitá. A já jsem si přál, aby byla dokonalá.
Sebral jsem veškerou odvahu a políbil jsem ji. Opětovala mi polibek s takovou vášní, že se mi zatočila hlava. Všechno bylo správně. Každý dotek, každý pohled. Cítil jsem, jak napětí a touha stoupají. Začala si pomalu svlékat volný svetr, který měla na sobě. S bušícím srdcem jsem jí pomáhal. Byl jsem plný očekávání. A pak se to stalo.
Když si sundala poslední kus oblečení, můj svět se v jediném okamžiku sesypal. Dívka, která stála přede mnou, byla jiná, než jsem si představoval. Její volné, pytlovité oblečení skrývalo postavu, která byla mnohem plnější, než jsem čekal. A já, k mému vlastnímu zděšení a studu, jsem v tu chvíli pocítil, jak veškerá má touha a přitažlivost okamžitě vyprchala. Jako by někdo otočil vypínačem.
V hlavě mi zavládl naprostý chaos. Co mám dělat? Proč se to děje? Vždyť se mi tak líbila! Cítil jsem se neuvěřitelně povrchně a krutě. Věděl jsem, že nejsem žádný model a nikdy jsem od žen neočekával dokonalost z titulních stran časopisů. Ale chemie je chemie. A ta moje, v ten jediný, krutý okamžik, prostě zmizela. Zůstal jen pocit paniky.
Stála přede mnou, nahá, zranitelná a krásná ve své důvěře, a já jsem věděl, že nemohu pokračovat. Bylo by to falešné a neuctivé. Ale co jsem měl říct? Pravdu? Že se mi najednou nelíbí? To bych jí zlomil srdce a ponížil ji tím nejhorším možným způsobem. A tak jsem udělal to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Zalhal jsem.
„Jsi nádherná,“ vydechl jsem a cítil jsem se přitom jako ten největší pokrytec. Políbili jsme se znovu, ale já už jsem v tom polibku nebyl přítomný. V hlavě mi křičel alarm, že musím pryč. Že tohle nemůžu udělat. Jemně jsem se od ní odtáhl. „Promiň,“ zašeptal jsem a snažil jsem se, aby můj hlas zněl co nejvěrohodněji. „Jsem najednou hrozně nervózní. Asi na to nejsem připravený.“
Byla neuvěřitelně milá a chápavá. Snažila se mě uklidnit, říkala, že je to v pořádku, že nemusíme spěchat. Ale já jsem trval na svém. Říkal jsem, že jsem příliš vyděšený, že se omlouvám, ale že to prostě nejde. Rychle jsem se oblékl, znovu jsem se omluvil a utekl jsem z jejího bytu, jako by za mnou hořelo.
A tak teď sedím tady, v chladném ranním světle, a čekám na tramvaj. Klára mi mezitím napsala na Instagram, ať se v pořádku dostanu domů. Její laskavost ten pocit viny jen zhoršuje. Cítím se provinile, protože jsem ji nechal v tak zranitelné situaci a utekl jsem. Zároveň ale vím, že jsem nemohl udělat nic jiného. Pokračovat by bylo mnohem horší lží.
Právě jsem o tom napsal svému nejlepšímu kamarádovi. Nejdřív se mi vysmál, jaký jsem hlupák. Ale pak dodal větu, která mi trochu pomohla. „Jsi sice blbec, ale udělal jsi dobře, že jsi to neudělal, když jsi nechtěl.“ A má pravdu. Aspoň v tomhle jsem byl upřímný sám k sobě.
Přesto mě ten pocit studu a viny neopouští. Zkazil jsem večer, který mohl být pro oba krásný. Ublížil jsem, i když jsem nechtěl. A musím žít s vědomím, že jsem se v té nejdůležitější chvíli zachoval jako zbabělec, který se schoval za lež. Byla to krutá lekce o přitažlivosti, tlaku a o tom, jak těžké je někdy neublížit, i když se o to snažíte.
