Článek
Na papíře jsem byla vždycky dokonalá dcera. Samé jedničky, úspěšně složené přijímačky na práva na Karlovku, pochvaly od učitelů. Dokážu vám odříkat letopočty třicetileté války pozpátku a vysvětlit rozdíly v trestním řádu. Moji rodiče byli pyšní. Jejich „chytrá holka“ jim dělala radost. Jediné, co je zajímalo, byly známky a splněné úkoly. O ničem jiném jsme se doma vlastně nebavili.
V našem domě nikdy nehrálo rádio. Táta neřval u hokeje a máma nekomentovala celebrity v bulváru. Konverzace u večeře zněla asi takto: „Co bylo ve škole?“ „Dobrý, psali jsme písemku z dějepisu.“ „A úkoly máš?“ „Mám.“ Konec. Žila jsem ve sterilní bublině učebnic a testů, přesvědčená, že takhle to má být.
Pak jsem se přestěhovala na kolej do Prahy. A moje bublina praskla s takovým třeskem, že mi z toho doteď zvoní v uších. Moje spolubydlící Bára je můj pravý opak. Je společenská, vtipná a zdá se, že ví naprosto všechno. Právě ona mi ukázala, jak hluboká je propast mezi mnou a zbytkem světa.
Všechno to začalo nevinně. Bára si v pokoji pouštěla nějaký playlist „českých hitů“ a zrovna hrála píseň, kterou jsem neznala. Melodie byla hezká, tak jsem se zeptala: „To je pěkný, kdo to zpívá?“ Bára sundala sluchátka a podívala se na mě, jako bych se právě zjevila z Marsu. „To si děláš srandu, že neznáš Gotta?“
Nedělala jsem si srandu. V jejích očích jsem viděla naprostý šok. A tehdy to spustilo lavinu. Z čisté zvědavosti mi začala dávat testové otázky. „A Jágra znáš? Vidělas někdy Pelíšky? Víš, co je to ofsajd? Slyšelas někdy o kapele Lucie?“ Na všechno jsem jen zmateně kroutila hlavou. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.
Každé její „ty fakt nevíš?!“ bylo jako malá bodná rána. Cítila jsem se poníženě, trapně a hlavně neuvěřitelně hloupě. Jak je možné, že znám nazpaměť ústavní zákony, ale nemám tušení, kdo byl největší český zpěvák 20. století? Jak to, že umím vyjmenovat všechny planety sluneční soustavy, ale nevím, jak vyčistit skvrnu od červeného vína?
Došlo mi, že veškeré moje znalosti pocházejí ze školy. Jsou to data, fakta, poučky. Ale ten obyčejný, normální svět, který se lidé učí žít jen tak mimochodem, při společných rozhovorech s rodiči, při sledování televize, při poslouchání rádia v autě… ten mě naprosto minul. Rodiče mě naučili, jak se učit. Ale nenaučili mě, jak žít.
Bára to nemyslela zle. Byla jen v šoku. Ale od toho dne se na mě dívá jinak. Jako na nějaký podivný studijní materiál. Začala mi věci vysvětlovat jako malému dítěti. „Hele, tohle je Ivan Trojan, to je náš slavnej herec.“ Cítím se jako projekt, jako někdo, kdo potřebuje doučování ze života.
Nejsem naštvaná na rodiče. Nejspíš to sami jinak neuměli. Dali mi všechno, co považovali za důležité pro úspěšnou budoucnost. Ale zapomněli mi dát přítomnost. Zapomněli mě pozvat do svého světa. Takže teď sedávám večer u notebooku, a místo abych si četla judikáty, googlím si „nejlepší české filmy“ a na Spotify si pouštím playlisty, abych konečně pochopila vtipy, kterým se smějí všichni ostatní. Je to smutné a absurdní. Ale vím, že už nechci být ten mimozemšťan v rohu místnosti. Chci konečně patřit na tuhle planetu.
Cítíte se někdy, jako byste mluvili jiným jazykem než vaši vrstevníci? Pokud máte příběh o tom, co vám doma chybělo, a chcete se o něj podělit, napište mi. Vzájemné sdílení může být prvním krokem k pochopení. Můj e-mail je pribehy.kral@seznam.cz.
