Článek
Kdyby se někdo zvenčí podíval na moje dětství v osmdesátých letech, řekl by, že mi nic nechybělo. Bydleli jsme v panelákovém bytě, měla jsem svůj pokojíček, na Vánoce dárky a na talíři vždycky teplé jídlo. Byli jsme „slušná rodina“. Nikdy se u nás nekřičelo, nerozbíjely se talíře. A přesto, když se dnes, v osmačtyřiceti letech, ohlédnu zpět, cítím jen chlad.
Teprve nedávno jsem si dokázala pojmenovat, co bylo špatně. Byly to drobnosti. Nenápadné, tiché signály, které jsem tehdy považovala za normu.
Vzpomínám si, jak mi bylo asi deset a moje nejlepší kamarádka se stěhovala pryč. Byla jsem zoufalá, svět se mi hroutil. S pláčem jsem přiběhla za mámou do kuchyně. Zrovna chystala nedělní oběd, vůně svíčkové byla po celém bytě. Aniž by se na mě podívala, řekla: „Ale prosím tě, kvůli takové hlouposti přece nebudeš brečet. Najdeš si jinou.“ Ta věta mě naprosto ochromila. Moje obrovská bolest byla smetena ze stolu jako nepodstatná drobnost. Naučila jsem se, že moje pocity nestojí za řeč.
Rodiče byli doma fyzicky, ale citově na jiné planetě. Večery se odehrávaly u televize, kde běžel hokej nebo nějaký estrádní pořad. Komunikace byla čistě logistická: „Máš napsané úkoly?“, „Dojez to a mazej spát.“ Nikdy nepadla otázka: „A jak ti dneska doopravdy bylo, Ali?“ Byla jsem pro ně jen další položka na seznamu povinností, kterou je třeba zaopatřit.
A pak tu byla ta nejčastější rada, kterou jsem dostávala na jakýkoliv problém: „Musíš si poradit sama.“ Ať už šlo o nespravedlivou známku ve škole, nebo hádku se spolužačkou. Rodiče tomu říkali výchova k samostatnosti. „Život se s tebou mazlit nebude,“ říkával táta. Já tomu dnes říkám opuštění. Bylo mi řečeno, že na své trable jsem sama a žádnou pomoc nemám čekat.
Dlouhá léta jsem si myslela, že chyba je ve mně. Že jsem asi moc přecitlivělá. Že moc všechno řeším. Ostatní děti to přece taky zvládaly. Proč já jsem se pořád cítila tak neviditelná a sama?
Pochopila jsem to až minulý měsíc. Moje dospělá dcera Lucka se mi hroutila do telefonu kvůli problémům v práci. Okamžitě jsem sedla do auta a jela za ní. Udělala jsem jí čaj, hodinu a půl jsem poslouchala, objala jsem ji a řekla: „To je úplně v pořádku, že jsi z toho špatná. Jsem tady pro tebe a zvládneme to.“
Když jsem se v noci vracela domů, udeřilo to do mě plnou silou. Ta samozřejmost, se kterou jsem poskytla útěchu své dceři, byla přesně to, co jsem já nikdy nedostala. Ten večer jsem poprvé neviděla své rodiče jako dobré lidi, kteří to mysleli dobře. Viděla jsem jejich citovou prázdnotu. A poprvé jsem netruchlila za sebe, ale za tu malou, osamělou holčičku, kterou jsem kdysi byla.
Bolí to. I v osmačtyřiceti letech bolí přiznat si, že vaše dětství nebylo takové, jaké mělo být. Ale je v tom i úleva. Konečně chápu, že chyba nebyla ve mně. A konečně s tím můžu začít něco dělat.
Závěrečná výzva
Jaké byly ty nenápadné signály, které jste jako „normální“ přehlíželi, a až v dospělosti jste je poznali jako citové zanedbávání? Podělte se o své postřehy na pribehy.kral@seznam.cz. Možná váš příběh pomůže někomu dalšímu pochopit ten svůj.
