Článek
Sedím v kavárně a třesou se mi ruce. Přítel Martin je v práci, má vypnutý telefon a o ničem neví. Moje matka odešla asi před hodinou a já mám pocit, že se mi zhroutil svět. Znovu. Byli jsme s Martinem spolu tři roky. Rozešli jsme se, protože naši rodiče – moje matka Helena a jeho otec Petr – spolu začali chodit a zasnoubili se.
To, co následovalo, bylo peklo. Měsíce nás oslovovali jako „sourozence“, představovali nás jako „naše děti“ a neustále vtipkovali o tom, jak jsme příbuzní. Jednou jsem měla podezření, že jsem těhotná. Když jsem se svěřila matce, řekla mi, že je dobře, že nejsem, protože „jak bys vnoučatům vysvětlila, že máte stejné rodiče?“
Na jejich zásnubní párty, kam Martin ani nešel, pronesla matka projev, ve kterém poděkovala „našim dětem, Aničce a Martinovi, za vytvoření této úžasné rodinné jednotky… když odhlédneme od toho vašeho incestu“. Zbytek večera jsem čelila narážkám. Do týdne jsme se s Martinem rozešli. Ten tlak už se nedal vydržet.
Svatbu měli na Valentýna. S Martinem jsme se domluvili, že půjdeme oba, abychom nevypadali ještě divněji. Všechno probíhalo normálně, až do chvíle, kdy DJ oznámil, že naši rodiče chtějí věnovat píseň „svým dětem“. A pustil „Sweet Home Alabama“. Celý sál se smál. My jsme odešli. Matka za námi vyběhla, ať se vrátíme, že je to jen vtip.
Odmítli jsme. Čekali jsme venku na autobus a dali se do řeči. A najednou to bylo všechno zpátky. Všechny ty city. Shodli jsme se, že jsme byli hloupí, že jsme je nechali zničit náš vztah. Domluvili jsme se, že to zkusíme znovu, ale tentokrát s minimálním kontaktem s nimi. Objednali jsme se dokonce k párovému terapeutovi.
Dnes si se mnou matka domluvila kafe. Myslela jsem, že je to ideální příležitost, jak jí oznámit, že jsme zase spolu, a nastavit si hranice. Jenže jsem k ní běžela v dešti a úplně jsem zapomněla na korektor, kterým jsem se ráno snažila zamaskovat cucflek od Martina.
Viděla ho okamžitě. „Od koho to je?“ zeptala se. A než jsem stihla cokoliv říct, dodala s úšklebkem: „To je od tvého bratra, že ano?“ Vybuchla jsem. „NENÍ to můj bratr.“ V tu chvíli jí všechno došlo. A místo omluvy řekla, že je vdaná sotva týden a já se jí to už snažím zničit. Ohradila jsem se, že to ona zničila můj tříletý vztah kvůli svému románku.
A pak to přišlo. Klidně, jako by se nic nedělo, řekla: „Očividně jsme to neudělali dostatečně dobře, když už to zase lepíte dohromady.“ Zeptala jsem se jí na rovinu, jestli se nás snažila rozeštvat úmyslně. A ona se přiznala.
Přiznala, že ona a Petr spolu začali chodit s jediným cílem: zničit náš vztah. Proč? Protože zaslechli, jak jsme se jednou bavili, že hledáme dům se zahrádkou asi hodinu cesty od nich. A oni nechtěli, aby museli za vnoučaty dojíždět dvě hodiny tam a zpátky.
Když pak zjistili, že se mají vlastně rádi a chtějí se vzít, jejich odhodlání nás rozeštvat ještě zesílilo. Bylo pro ně lepší mít děti se zlomeným srdcem, než aby si jejich přátelé a známí mysleli, že jsou „divní“, když se dali dohromady, zatímco jejich děti spolu chodily.
Takže tohle celé začalo jako zvrácený plán, jak nám zabránit v odstěhování. A skončilo to jako snaha zachovat si tvář před známými. Moje matka dopila kávu a odešla. Já tu stále sedím. Martin je v práci, neví, co se stalo. Co mám s touhle informací dělat? Jak mu to mám říct? Jak se jim máme podívat do očí?
Odkryli jste někdy rodinné tajemství, které změnilo všechno, co jste si mysleli, že víte? Co byste dělali v takové situaci? Podělte se o svůj názor nebo příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
Zdroje
