Článek
Každá její návštěva je jako příjezd Ježíška uprostřed léta. Nosí hromady sladkostí, hraček a její životní motto zní: „Děti mají mít radost.“ Já s tím v zásadě souhlasím. Jen mám pocit, že její definice „radosti“ občas hraničí s přírodní katastrofou. A přesně taková katastrofa nastala na Tomáškově páté narozeninové oslavě.
Slavila se u nás na zahradě. Sešla se celá rodina. Tomášek byl v sedmém nebi, dostal nové kolo, lego, knížky. A pak přišla na řadu babička. S tajemným úsměvem přinesla obrovskou, těžkou krabici od banánů. „Tohle je něco speciálního pro mého malého závodníka!“ prohlásila hrdě. Tomášek s nadšením roztrhl víko krabice. Jeho oči se rozzářily tak, jak jsem je ještě nikdy neviděla. Zůstal na ten obsah zírat s otevřenou pusou.
V krabici nebylo jedno, dvě, ani deset autíček. V krabici byly, a to nepřeháním, stovky angličáků. Byla to celá sbírka, kterou babička zřejmě za pár korun koupila od někoho na internetu. Byly tam staré, otlučené modely, nové, nablýskané sporťáky, hasičská auta, sanitky, traktory, popelářské vozy. Celý jeden miniaturní vozový park. Pro Tomáška to byl ráj. Pro mě, jak jsem správně tušila, začátek pekla.
Prvních pár dní byla celá naše domácnost pohlcena automobilovou horečkou. Podlaha v obýváku se změnila v komplexní dopravní síť. Z pohovky se stal parkovací dům, z koberce závodní dráha. Chodit po bytě znamenalo neustále přeskakovat zácpy, hromadné nehody a pečlivě seřazené kolony. Každý večer, když jsem uklízela, jsem nasbírala plný kyblík autíček. Ráno byla situace stejná.
Ale brzy se ukázalo, že angličáci nehodlají zůstat jen v obýváku. Začali expandovat. Obsazovali nová, nečekaná území. Jejich invaze byla tichá, ale systematická. A já jsem se stala nechtěným objevitelem jejich tajných základen.
Začalo to nevinně. Jedno ráno jsem si chtěla namazat rohlík máslem. Otevřela jsem krabičku s máslem a v něm byl zaparkovaný malý, červený kabriolet. O pár dní později jsem chtěla vyčistit filtr v pračce. Zevnitř jsem kromě vlasů a zapomenutých kapesníků vytáhla i policejní auto, které zřejmě vyjelo na svou poslední mokrou hlídku.
Od té doby se můj život změnil v neustálé hledání. Každé ráno, než si obuju boty, musím z nich nejprve vyklepat traktor. Pravidelně nacházím sporťáky v koši na prádlo. Jednou jsem se posadila na gauč a ozvalo se bolestivé křupnutí. Byla to střecha miniaturního autobusu. Můj muž si nedávno stěžoval, že nemůže najít důležité dokumenty ve své pracovní aktovce. Našel je. A pod nimi našel i tři hasičská auta a jeden bagr.
Vrcholem všeho byl minulý týden. Vařila jsem k večeři hustou čočkovou polévku. Míchala jsem ji a najednou jsem uslyšela zvláštní, kovový zvuk. Zastavila jsem se a naběračkou jsem začala pátrat na dně hrnce. Po chvíli jsem vytáhla malou, zelenou sanitku, celou obalenou v čočce. Tomášek mi později s vážnou tváří vysvětlil, že sanitka jela k „velké čočkové nehodě“ a musela se ponořit pro zraněné.
Když mi o víkendu volala tchyně, ptala se mě s nadšením v hlase: „Tak co, Pavlínko, hraje si Tomášek s těmi autíčky? Líbí se mu?“ Zhluboka jsem se nadechla. Chtěla jsem jí říct, že její dárek způsobil v naší domácnosti naprostý chaos, že kvůli němu už nikdy nenajdu nic na svém místě a že mám podezření, že jedno autíčko snědl náš pes. Ale pak jsem si představila ten její radostný, pyšný výraz.
„Ano, babičko, je z nich naprosto nadšený,“ odpověděla jsem. „Hraje si s nimi pořád. Jsou úplně všude.“ „No vidíš! Já jsem věděla, že mu udělají radost!“ zajásala a byla spokojená.
A já jsem si uvědomila, že i když mě ta všudypřítomná autíčka přivádějí k šílenství, vlastně je to v pořádku. Ten nepořádek a chaos je jen dočasný. Ale ta radost v očích mého syna, když si staví své malé světy, když si vymýšlí příběhy pro každý ten otlučený angličák, ta je k nezaplacení.
Babička mu nekoupila jen krabici starých hraček. Koupila mu krabici plnou fantazie. A já se s tím budu muset naučit žít. I když to znamená, že si občas najdu popelářské auto ve své kabelce nebo že budu muset před každým praním kontrolovat kapsy nejen sobě a manželovi, ale i všem plyšákům. Protože to je zřejmě ta malá daň za šťastné dětství.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
