Článek
S Martinou jsme spolu byli od vysoké. Osmnáct let. Jasně, měli jsme svoje mouchy, jako každý, ale celkově to bylo fajn manželství, byla to moje nejlepší kamarádka. Děti, teď patnáctiletou dceru a sedmnáctiletého syna, jsme vychovávali společně, jako tým, a oni na nás obou vždycky viseli. Byli jsme prostě taková ta normální, spokojená rodina.
Asi před dvěma týdny jsem u snídaně zmínil nějaký článek o nevěře, co jsem četl v novinách. Jen tak, plácnul jsem to do vzduchu. A viděl jsem, jak se jí zalily oči slzami a snažila se to zamaskovat. Když jsem se zeptal, co se děje, sesypala se. Přiznala, že mě asi před sedmi lety podvedla s kolegou z práce na nějaké služební cestě. A pak ještě jednou, než to prý s pocitem viny utnula. To bylo zhruba v době, kdy dala výpověď. Tenkrát mi tvrdila, že ji ta práce nenaplňuje, ale teď přiznala, že to bylo kvůli němu, nechtěla ho už dál vídat. Prý pro to neměla žádný pořádný důvod, prostě podlehla a od té doby se nikdy nic podobného nestalo. A teď mi to řekla, protože už dál nemohla žít s tou lží.
Tři dny jsme o tom mluvili, vždycky když byly děti ve škole. Snažili jsme se, aby nic nepoznaly. Ale já jsem věděl, že tohle prostě nedám. Že jí nikdy nebudu moct odpustit a znovu jí věřit. Je z toho na dně.
Posadili jsme si děti a řekli jim, že se budeme rozvádět. Bylo to peklo. Samozřejmě z toho vinily nás oba. S Martinou jsme se domluvili, že řekneme, že je to společné rozhodnutí. Jenže ji asi zase přemohly výčitky, rozbrečela se a začala jim říkat, ať mě neviní, že ona „zradila moji důvěru“ a že je to všechno její chyba. Mělo to přesně opačný efekt. Teď mě obě děti absolutně nenávidí za to, že „neodpustím mámě“ a ničím naši rodinu. Martina se jim to snaží vymluvit, bere všechnu vinu na sebe, ale čím víc to dělá, tím víc ji oni brání, jako by ona byla ta oběť. Nechci jejich matku před nimi špinit, takže se jim to snažím vysvětlit co nejcitlivěji, ale je to marné. Už mi oznámili, že až se odstěhuju, nechtějí mě vidět. O společné terapii nechtějí ani slyšet a odmítají představu, že bychom se dál pravidelně vídali. Martina tomu moc nepomáhá, od chvíle, co jsem jí řekl, že odcházím, je z ní uzlíček nervů.
Miluju svoje děti, ale nevím, jak jim to vysvětlit, aniž bych jejich matku úplně shodil. Nevím, jak je ujistit, že to nemá nic společného s nimi, a že se nesnažím jejich mámu trestat. Jen vím, že přes tohle se nemůžu přenést a pro svoje vlastní štěstí musím odejít. Jak jim mám proboha vysvětlit, že nejsem ten padouch?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
