Článek
S Anetou jsme byli nejlepší kamarádi od dvanácti. Oba jsme měli těžké dětství a byli jsme si navzájem oporou. Vždycky jsme si byli blízcí a mluvili jsme i o tom, že bychom mohli být spolu, ale vždycky jsme dostali strach. Bát se, že když to nevyjde, ztratíme i to naše přátelství. Když nám bylo devatenáct, Aneta otěhotněla se svým tehdejším přítelem.
Ten chlap se ukázal jako naprostý ubožák, nějak se vykroutil z placení alimentů a svou dceru nikdy v životě ani jednou neviděl. Aneta zůstala sama a vyděšená. Řekl jsem jí, že na to nebude sama, že jí pomůžu, kde budu moct. A pak se narodila nádherná holčička, Klárka. Byl jsem u jejího narození a byl to… zvláštní moment. Nedokážu to popsat, ale cítil jsem obrovské štěstí. Teď je nám 21 a ta malá holčička si mě za ty dva roky omotala kolem prstu. Prošel jsem si vším – přebalováním, lahvičkami, nočním křikem. Každý den, když se vrátím z práce, sedíme spolu a koukáme na její pohádky. Když jdeme na procházku, chytne můj ukazováček celou svou malou ručičkou. Dává mi pusu na tvář a miluje, když se ke mně přitulí a položí si hlavu na moji hruď.
Nedávno začala mluvit. A začala mi říkat „tati“. Cítil jsem se z toho divně. Měl jsem pocit, že to není správné, že by jednou měla vědět pravdu. Jednou večer jsem si o tom promluvil s Anetou. Jen tam seděla s lehkým úsměvem, pak ke mně přišla zezadu a objala mě. Řekla: „Jsi ten nejlepší táta, jakého si mohla přát.“ A pak dodala: „Budeme to řešit, až to bude chápat. Ale co se jí týče, jsi její táta. A pro mě vlastně taky.“ Otočil jsem se a objal ji.
Dlouho jsme si povídali o tom, co se mezi námi v poslední době děje – o všech těch věcech, které „jen kamarádi“ nedělají. A ona jen řekla: „Líbí se mi to. Líbí se mi naše rodina.“ Ztuhnul jsem a zeptal se jí: „Je tohle to, co chceme?“ A ona se smíchem odpověděla: „Myslím, že už to nějakou dobu děláme.“ V tu chvíli jsme se dohodli, že jsme rodina. Chvíli na to jsem jí řekl, že skočím do večerky pro pleny pro Klárku. Cestou v autě se to stalo. Najednou ze mě vytryskly slzy a já brečel snad půl hodiny v kuse. Ani nevím, jestli to byly slzy štěstí nebo dojetí. Jen vím, že na světě není nic, co bych pro ty dvě neudělal.
Najednou mám pocit, že se můžu uvolnit a zároveň vím, že mám obrovskou zodpovědnost. Mám lidi, kteří na mě spoléhají. A to mě nutí chtít být tím nejlepším chlapem, jakým dokážu být. Za rok si dodělám výuční list, čeká mě lepší práce a podstatně víc peněz. Už teď se dívám po domech. A po prstýncích.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
