Článek
Minulý víkend jsem měl krátký rozhovor s tátou. Volal mi, aby mi oznámil, že oficiálně odchází do důchodu. Byl jsem za něj šťastný. Ten chlap dřel v podstatě bez přestávky od puberty, celých padesát let. Zasloužil si odpočinek.
Pak ale řekl: „Jo, najdu si nějakou brigádu na pár hodin, abych se zabavil. Konečně můžu dělat něco, co mě doopravdy baví.“
Ta věta mě naprosto paralyzovala. Můj otec. Muž, který celý život dřel jako kůň. Vypracoval se z naprosté nuly až na pozici ředitele v jedné velké firmě, byl velké zvíře s víc než slušným platem. A po tomhle všem, po padesáti letech dřiny, po kariéře, kterou by mu mnozí mohli závidět, mi řekne, že teprve TEĎ může konečně dělat něco, co ho baví?
Posledních pár dní mi to totálně šrotuje v hlavě. Vždyť já dělám to samé! Sedím v korporátu, šplhám po pomyslném žebříčku, honím se za povýšením a lepším platem. A najednou si kladu otázku, proč to vlastně dělám. Pro koho? Proč? Děsí mě představa, že se za třicet let probudím, až budu v jeho věku odcházet do důchodu, a řeknu si tu samou, strašlivou větu.
Opravdu chci strávit nejlepší léta svého života děláním něčeho, co mě nenaplňuje, jen abych si „potom“ mohl užívat? Ta tátova nevinná poznámka ve mně probudila panickou hrůzu, že jdu přesně v jeho stopách. A já si nejsem jistý, jestli to chci změnit, nebo jestli vůbec můžu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
