Článek
S manželem jsme spolu od mých devatenácti, vzali jsme se a máme dvě děti. Jsem v šestém měsíci těhotenství a čekáme třetí. Můj život byl donedávna hezký. Ale před dvěma lety mému tátovi diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Je to můj jediný rodič, máma mi umřela, když mi bylo dvanáct. Táta je můj hrdina, ten nejlepší člověk na světě. Jeho smích je nakažlivý a jeho objetí dokáže spravit i tu nejzlomenější duši.
Před pěti měsíci jsme se dozvěděli, že léčba nezabírá. Doktor řekl ta strašná slova: „Měsíce, ne roky.“ Od té doby se jeho stav horší a teď už ztrácí i paměť.
Celou tu dobu byl můj manžel Petr moje největší opora, moje skála. Držel mě za ruku, pomáhal mi. Byl neuvěřitelně milující a pozorný ke mně i k dětem. Dokonce mě přemluvil, abych dala výpověď v práci a trávila co nejvíc času s tátou.
Moje nejlepší kamarádka Lucie je se mnou od plenek. Naše rodiny jsou jedna velká rodina. Když jsme se dozvěděli tátovu prognózu, jela jsem rovnou k ní a ona mě jen držela v náručí, zatímco jsem hodiny plakala. Byla moje spřízněná duše, moje sestra.
Dnes ráno jsem byla vzhůru s naším tříletým synem, protože je nemocný. V ložnici začal zvonit manželův budík. Má jich několik. Jeden jsem vypla a jemně ho probudila. Zamumlal, že byl dlouho vzhůru kvůli práci, a otočil se na druhý bok. Šla jsem vypnout i ty zbývající budíky. A tehdy jsem to uviděla. Zprávu na zamčené obrazovce jeho telefonu. Byla od Lucie.
„Předpokládám, že když se u mě na prahu ještě neobjevila naštvaná těhule, tak jsi jí o nás ještě neřekl?“
V tu chvíli se zastavil čas.
Vzala jsem jeho telefon, odešla do obýváku a četla si jejich konverzace. Čtyři měsíce. Čtyři měsíce mi ten chlap spí s mojí nejlepší kamarádkou. Čtyři měsíce mi oba dva drze lžou do očí.
A nejhorší je, že nebyly žádné varovné signály. Žádné pozdní návraty z práce, žádné kradmé pohledy mezi nimi. Nic. Chovali se k sobě přesně tak jako vždycky. Jak zvrácené je, že mu říká „brácho“, a přitom s ním spí?
Vím, co musím udělat. Ale nechci. Právě se chystám ztratit manžela, nejlepší kamarádku a brzy i tátu. Celý můj svět, celý můj systém podpory, se zhroutí jedním rázem.
Zítra ho budu konfrontovat. Ale dnes? Dnes si jen potřebuju užít posledních 24 hodin předstíraného klidu. Co se týče jí? Nedopřeju jí to zadostiučinění v podobě konfrontace. Je mi jedno, proč to udělala. Vymažu ji ze svého života, jako by nikdy neexistovala.
Tohle bude ta nejtěžší bouře mého života. Ale sakra, já vím, že ji přepluju. Když ne kvůli sobě, tak kvůli svým dětem.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
