Článek
Můj život je jeden velký kolotoč, ale jsem šťastná. Je mi dvacet, studuju na zdravotní sestru, což je můj sen, a s přítelem vychováváme našeho dvouletého syna Marečka. Je to náročné, ale zvládáme to. Myslela jsem si, že mám od své matky plnou podporu. Až do dnešního rána.
Moje máma, Irena, je podruhé vdaná a s novým manželem si strašně přeje miminko. Je jí teprve třicet sedm, takže by to neměl být problém. Jenže je. Obě její předchozí těhotenství – to se mnou a s mým bratrem – byla extrémně riziková. Lékaři jí teď další těhotenství přísně zakázali, protože by to mohlo ohrozit její život.
Dnes ráno mi tohle všechno vyprávěla u kafe. Bylo mi jí líto. Viděla jsem v jejích očích tu obrovskou touhu po dítěti, které by měla se svou novou láskou. A pak přišla s něčím, co mi vyrazilo dech.
„Karolínko,“ řekla a podívala se na mě s nadějí. „Ty bys mi mohla pomoct. Mohla bys být moje náhradní matka.“
Ztuhla jsem s hrnkem v půli cesty k ústům. Myslela jsem, že jsem se přeslechla. Ale ona pokračovala. Prý by to bylo úplně jednoduché. Vzali by její vajíčko, oplodnili ho spermií jejího manžela a já bych to dítě pro ni jen odnosila.
Snažila jsem se ze sebe soukat slova. Vysvětlovala jsem jí, že to nejde. Že studuju náročnou školu a nechci studium přerušovat. Že mám doma dvouletého raracha a moc dobře si pamatuju, jaké těhotenství bylo a že na další se teď rozhodně necítím. A hlavně – bála jsem se toho pouta. Jak bych mohla v sobě nosit devět měsíců dítě, cítit jeho pohyby, a pak se ho vzdát? I když by nebylo moje, bylo by to mé nevlastní sourozenec. Ta představa mi rvala srdce.
Jenže ona mé důvody vůbec neposlouchala. Jen protočila oči. „Prosím tě, byla by to jen malá oběť pro štěstí tvé matky,“ řekla chladně. „Ty už dítě máš, tak mi dopřej to samé. Je to tak snadné, tak mi v tom nebraň.“
Stále jsem trvala na svém. Snažila jsem se jí to vysvětlit, ale narazila jsem na zeď. Její výraz ztvrdl a z milující matky se stala cizí, krutá žena.
„Fajn,“ pronesla ledovým hlasem. „Takže buď to pro mě uděláš, nebo pro mě od dnešního dne neexistuješ.“
Dívala jsem se na ni a nemohla uvěřit vlastním uším. „To myslíš vážně?“ zašeptala jsem.
„Naprosto,“ řekla, zvedla se a bez jediného dalšího slova odešla.
Zůstala jsem sedět v kuchyni sama. Znám svou matku. Je neuvěřitelně tvrdohlavá a mstivá. Vím, že to nebyla jen planá výhružka. Ona to tak myslí. Dala mi na výběr mezi mým vlastním životem a vztahem s ní. Chce, abych obětovala své tělo, svou kariéru a svou psychiku pro její sen. A pokud odmítnu, vymaže mě ze svého života. To je cena za mé „ne“.
Postavila vás někdy rodina před volbu, která vám připadala nemožná a nespravedlivá? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
