Článek
Tou fází je balení. Nebo spíše, balení mého manžela Karla. Zatímco já se řídím logikou a minimalismem, můj muž se při balení proměňuje v survivalistu, který se připravuje na zombie apokalypsu, globální pandemii a pád meteoritu zároveň. Jeho motto není „méně je více“, ale „co kdyby“.
Letos jsme se chystali na týden do pronajatého apartmánu v rakouských Alpách. Čekaly nás hory, jezera, turistika. Žádná divočina, ale civilizovaná dovolená v turistickém středisku. Já jsem si sbalila jeden kufr. Funkční oblečení, pár hezkých věcí na večeři, knížku, kosmetiku. Byla jsem hotová za hodinu. A pak jsem se šla podívat, jak je na tom Karel.
Našel jsem ho v naší ložnici, která vypadala jako sklad armádních přebytků. Uprostřed místnosti stály dvě obrovské cestovní tašky a jeden masivní lodní kufr. A Karel do nich systematicky soukal věci, které s naší plánovanou dovolenou souvisely jen velmi okrajově. „Na co bereš zimní bundu a oteplováky?“ zeptala jsem se, když jsem viděla, jak tam cpe své lyžařské oblečení. Bylo to v červenci. „No, co kdyby přišla nějaká studená fronta? V Alpách nikdy nevíš,“ odpověděl s naprostou vážností.
V jedné z tašek měl kompletní sadu nářadí. Kladivo, šroubováky, kleště, sadu imbusových klíčů. „Proč bereš nářadí do hotelového apartmánu?“ nechápala jsem. „Protože nikdy nevíš, jestli tam nebude kapat kohoutek nebo jestli se nerozbije židle. Nebudu přece volat údržbáře kvůli takové prkotině,“ vysvětlil mi.
Jeho osobní lékárnička nevypadala jako lékárnička, ale jako polní lazaret. Byly v ní obvazy na popáleniny, dlahy na zlomeniny, léky na malárii, pilulky na čištění vody a souprava na šití tržných ran. Chyběl tam už jen skalpel a anesteziolog. „Jedeme do Rakouska, Karle, ne do Konga. Lékárna je tam na každém rohu,“ snažila jsem se ho uklidnit. „Připravenému štěstí přeje,“ odpověděl a pečlivě uložil lékárničku vedle sady nářadí.
Postupně jsem objevovala další a další poklady. Dvě čelovky („Co kdyby vypadl proud?“). Dvacet metrů horolezeckého lana („Co kdybychom se potřebovali někde spustit?“). Kompas a papírová mapa celé Evropy („Co kdyby selhala GPS a všechny satelity?“). Každá položka byla doprovázena detailním vysvětlením nějakého katastrofického scénáře, který se mohl, i když s pravděpodobností jedna k miliardě, stát.
Už jsem si myslela, že mě nemůže nic překvapit. Auto bylo naložené až po střechu. Kufr se sotva dal zavřít. A tehdy jsem ho uviděla. Karel vyšel z garáže a v ruce nesl malou, ale ostrou a naprosto skutečnou sekeru. Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou.
„Karle, na co proboha bereš na dovolenou do Alp sekeru?!“ vykřikla jsem a už jsem ani nepředstírala klid.
Podíval se na mě, jako bych byla naprosto nechápavá. „No, přece co kdyby,“ začal vysvětlovat svou neprůstřelnou logiku. „Představ si, že píchneme někde v lese. Zvedák selže. Můžu pokácet menší stromek a použít ho jako páku. Nebo, co kdybychom se ztratili na túře a museli si postavit přístřešek na noc? A nebo, co kdyby nás v lese napadl medvěd?“
„V Rakousku v turistickém středisku nás nenapadne medvěd!“ křičela jsem už skoro hystericky. „A i kdyby, co bys mu s tou sekerkou asi tak udělal?“ „No, aspoň bychom měli šanci,“ řekl a trval na svém. Sekera, zabalená do starého ručníku, nakonec putovala do kufru auta k ostatnímu survival vybavení.
Celá dovolená proběhla, jak se dalo čekat, naprosto klidně. Počasí bylo nádherné. V našem apartmánu nic nekapalo. Medvěda jsme nepotkali. Jediný problém, který nastal, byl, když jsme si večer chtěli otevřít lahev vína, kterou jsme si koupili. Zjistili jsme, že jsme si zapomněli vzít vývrtku.
„Nemáš náhodou v tom svým kufříku poslední záchrany i vývrtku?“ zeptala jsem se Karla s ironií v hlase. Prohledal svou lékárničku i sadu nářadí. „Ne,“ řekl nakonec se sklopenýma očima. „Vývrtku nemám. Na tu jsem zapomněl.“
A tak jsme tam seděli. V krásném apartmánu, obklopeni vybavením, které by nám umožnilo přežít konec světa, ale nebyli jsme schopni si otevřít lahev vína. Nakonec jsme to vyřešili pomocí jednoho z jeho šroubováků a kleští.
Když se na to dívám zpětně, vím, že se mu nemůžu smát. I když mě jeho balicí mánie přivádí k šílenství. V jeho hlavě to není paranoia. Je to jeho způsob, jak říct „miluju tě a chci tě ochránit“. Chce být připraven na každou eventualitu, aby se o nás, o svou rodinu, dokázal postarat. Je to jeho vlastní, trochu chaotický a materiálně náročný projev lásky. A i když vím, že tu sekeru nikdy nebudeme potřebovat, je vlastně docela uklidňující vědět, že kdyby náhodou přišla ta zombie apokalypsa zrovna ve chvíli, kdy si budeme užívat výhled na Alpy, budeme na ni skvěle připraveni.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
