Článek
Omlouvám se, jestli to sem nepatří, ale nemám nikoho jiného, komu bych to mohla říct. Je mi devatenáct. Máma si vzala mého nevlastního tátu Karla, když mi bylo čtrnáct, a vždycky jsme spolu nějak vycházeli. Můj táta umřel, když mi bylo jedenáct, a abych byla upřímná, pořád se vyrovnávám se vztahem, jaký jsme měli. Vždycky jsem si představovala, že byl úžasný táta, ale když jsem k sobě upřímná, byl to tyran. Když mi bylo deset, nutil mě prát se se starší holkou z vedlejší třídy, která mě šikanovala. Když jsem řekla, že se bojím, řekl mi, že jsem bábovka. Když jsem ten „souboj“ prohrála, byl ve mně zklamaný.
Když si máma vzala Karla, nejdřív jsme si každá držela svůj odstup, ale on je upřímně dvakrát takový chlap, než byl můj táta. Je těžké to říct, ale je to pravda. Jedna věc, kterou mi řekl, než si vzal mámu, byla, že nám nikdy neublíží a vždycky nás bude chránit. Už je to pět let a on svůj slib dodržel. Vždycky byl úžasný k mámě i ke mně a přiznávám, že mě občas rozmazluje. Udělá za mě moje domácí práce a koupí mi, co chci, i když si o to neřeknu. Když slyší, že o něčem mluvím, prostě mi to pořídí. Vždycky se ptá, jestli mám dost peněz, a když ne, pošle mi peníze na účet. Moc spolu nemluvíme o osobních věcech, ale vždycky říkal, že s ním můžu mluvit o čemkoliv, kdykoliv budu chtít.
Dneska jsme byli v Kauflandu a nějaký starší chlap mě obvinil, že jsem se na něj na parkovišti ošklivě podívala. Nevěděla jsem, o čem mluví, a řekla jsem mu, že jsem se na něj ani nepodívala, ale on do mě strčil tak, že jsem spadla na zem. Můj otčím Karel tam skočil tak rychle, že jsem ani neviděla, co se stalo. Slyšela jsem, jak toho chlapa udeřil, a když jsem se zvedla, ten kretén byl na zemi, vyděšeně se díval a držel si nos. Karel na něj křičel děsivým hlasem: „Nikdy na ni nevztahuj ruce!“
Pomohl mi vstát a ten chlap naskočil zpátky do auta a rychle odjel. Potom mě Karel nechtěl v obchodě pustit z dohledu. Celou cestu domů se pořád omlouval, že nezasáhl dřív, a říkal mi, že nikdy nechtěl, abych ho viděla se prát. Nikdy předtím jsem ho ani neviděla se naštvat nebo zvýšit hlas. Bylo to děsivé, ale zároveň se mi z toho udělalo tak nějak divně, dobře.
Nedokážu to vysvětlit, ale mám pocit, jako bych konečně pochopila, jak moc mě má rád. Nikdy si to neříkáme, ale vždycky jsem tak nějak tušila, jak to cítí. Když jsme přijeli domů, řekla jsem mu poprvé v životě, že ho mám ráda. A on mě objal tak silně, jako ještě nikdy, a já se skoro rozbrečela. Bylo to, jako by se něco zlomilo, něco se konečně uvolnilo. Ten drsný chlap, co se nebál postavit za mě, mi ukázal víc lásky než můj vlastní otec za celý život. A já jsem mu za to neskonale vděčná.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
