Článek
Evropská unie reprezentuje oficiálně politickou a ekonomickou unii, která si klade primárně za cíl zlepšit spolupráci mezi jednotlivými zeměmi napříč Evropou. De facto se jedná o entitu sui generis, která má částečně pravomoci mezinárodní organizace, ale také jednotného státu.
Podnět k samotnému založení EU dalo několik mimořádných osobností. Altiero Spinelli, italský socialista dlouhá léta vězněný fašisty, sepsal již v roce 1941 manifest z Ventotene vyzývající ke sjednocení evropských národů pod jednou organizací, která by zajistila spravedlivější uspořádání vztahů mezi národy a hospodářský vzestup všech vrstev společnosti.
Na uspořádání vztahů v soudobé Evropě do dnešní podoby se aktivně podílel například někdejší italský premiér Alcide De Gasperi, jemuž se podařilo zprostředkovat urovnání vztahů mezi Německem a Francií v rámci poválečné evropské integrace. O usmíření mezi Francií a Německem se zase aktivně zasadili Helmut Kohl a François Mitterrand.
Ačkoli se první zárodky mírové Evropy začaly rodit již bezprostředně po válce, kdy došlo k vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli, podpisu Římských smluv a založení Evropského parlamentu, samotná myšlenka sjednocené Evropy je vlastně mnohem staršího data. Objevuje se v různých obměnách již od starověku a středověku.
Evropská unie je pilířem evropské demokracie
Hlavním důvodem pro evropskou integraci je snaha posílit ideu svobody, demokracie a rovnosti. Stejně tak má jednota evropských zemí zajistit respektování lidské důstojnosti, lidských práv a právního státu. A neméně důležitou se stala rovněž myšlenka vzájemné solidarity a ochrany pro veškeré obyvatele unie.
Což také Evropská unie potvrdila v okamžiku reakce na ukrajinskou krizi vyvolanou invazí Ruska na území suverénní země. Prakticky okamžitě zareagovala tak, jak bylo v dané situaci nutné: Zaujala jednotné stanovisko a postavila se na podporu Ukrajiny tím, že na Rusko uvalila masivní ekonomické sankce. Tato reakce byla nečekaně rychlá a důrazná. Členské státy byly rovněž schopny se jednomyslně shodnout na použití takzvané dočasné ochrany a legalizovaly pobyt uprchlíků na celém území Evropské unie.
Jednotlivé státy postupně přenášejí na EU stále více pravomocí, čímž se vzdávají své suverenity ve prospěch nadnárodních institucí EU. Stále častěji se tak dostává ke slovu přímo myšlenka tzv. evropského federalismu. EU tím směřuje, jednoduše řečeno, od původní konfederace ke vzniku federace. Pokud by se podařilo tento proces završit, znamenalo by to především, že Evropská unie by měla disponovat svojí vlastní ústavou, která by přesněji vymezila pravomoci mezi státy a Evropskou unií.
Stejně tak by došlo k přetvoření struktur Evropské unie v nadnárodní státní strukturu a omezení moci nevolené Evropské rady. Větší roli by naopak měl hrát volený Evropský parlament, jemuž by se zodpovídala určitá forma společné vlády. Zastánci této eventuality si od takového posunu slibují vyšší demokratizaci evropské integrace. Hlavní výhodou federace by se tedy stala vertikální dělba moci se zachováním úrovně jednotlivých zemí.
Federace by mohla být cestou k záchraně svobody
Stávající situace na Ukrajině přitom ani zdaleka není jediným příkladem dění, které vede k narušování myšlenek svobody a demokracie. Silná proruská orientace je vlastní maďarskému premiérovi. Země pod vedením Viktora Orbána kráčí od demokracie k autoritářství. K rusko-ukrajinskému konfliktu zaujal neutrální postoj. Pod jeho vedením v Maďarsku dochází rovněž k omezování svobody médií a rozvíjí se i korupční prostředí.
Druhým obdobným příkladem je Slovensko. Evropská komise otevřeně varovala, že novela slovenského trestního zákona může ovlivnit korupční kauzy týkající se vysokých úředníků, politiků a podnikatelů úzce spřízněných s politikou. Slovensko má rovněž přetrvávající problémy ohrožující nezávislost médií a fungování občanské společnosti.
Nejsilnější vládní strana Směr-sociální demokracie premiéra Roberta Fica prostřednictvím místopředsedy parlamentu Tibora Gašpara dokonce připustila, že v krajním případě by mohlo dojít i na vystoupení z EU. Robert Fico tak zcela očividně podrývá bezpečnost, stabilitu a celkovou prosperitu svého státu. A v rámci jeho ochrany tak má svůj význam i potenciální omezení národní suverenity právě skrze evropskou federaci.
Zdroje
