Článek
Naši rodiče jsou přátelé a loni v září nás seznámili, protože máme hodně společných zájmů. Jsem introvert a nemám moc přátel, ale Tomáš se zdál opravdu milý, i když velmi tichý, a dobře jsme si rozuměli.
Jsem hrozná ve čtení sociálních situací – nálady v místnosti, výrazy ve tváři, čtení mezi řádky a tak. Takže jsem si myslela, že jsme prostě skvělí kamarádi.
Dnes ráno se mě máma jen tak mezi řečí zeptala, kdy to „uděláme oficiální“, protože by všem chtěla říct, že spolu chodíme. Zaskočilo mě to. Vysvětlila mi, že všichni (včetně něj) si myslí, že spolu chodíme a jen jsme to ještě neoznámili.
Je velmi milý, ale já teď nejsem psychicky v dobrém stavu a necítím k němu absolutně žádnou romantickou jiskru. Přesto bych s ním ráda zůstala kamarádka.
Dnes večer s ním mám „rande“ a teď se cítím příšerně a jsem nervózní, což jsem předtím nebyla. Jak mu mám říct, že nemám zájem a že jsem ho nechtěla vodit za nos?
Nakonec jsme si promluvili. Sebrala jsem veškerou odvahu a na naší schůzce mu všechno vysvětlila. Omluvila jsem se za to obrovské nedorozumění, za to, že jsem tak slepá k náznakům.
A on mi řekl, že chtěl, abychom zůstali přáteli, a že jsme v pohodě. Byla to obrovská úleva.
Celá tahle situace mě ale donutila přemýšlet. Proč jsem ty signály neviděla? Možná jsem asexuální. A možná jsem na autistickém spektru. Rozhodla jsem se, že se objednám na testy na autismus a promluvím si se svou terapeutkou o asexualitě.
Děkuji vám všem za milá slova a rady. Někdy i ta největší trapnost může člověka posunout dál.
Ocitli jste se někdy v obřím nedorozumění jen proto, že jinak vnímáte svět? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy ty nejtrapnější momenty vedou k největšímu sebepoznání.
