Článek
Sedím v letištním baru na Ruzyni, je pozdě večer a přede mnou stojí už třetí pivo. Obrazovka s přílety na mě posměšně bliká. Let z Varšavy už dávno přistál. Jenže na jeho palubě byla jen polovina mé rodiny. Ta druhá polovina, moje žena Oksana, se rozhodla, že se prostě nevrátí.
Poznali jsme se před pěti lety. Ona, dvacetiletá studentka z Ukrajiny, která přijela do Prahy studovat na Karlově univerzitě. Já, čerstvě rozvedený skoro pětatřicátník s dcerou v péči. Byla jako zjevení. Chytrá, krásná, plná života. Zamiloval jsem se jako puberťák.
Nikdy neplánovala v Česku zůstat. Ale život to zařídil jinak. Požádal jsem ji o ruku, dostala vízum, pak trvalý pobyt. Měli jsme dvě svatby – jednu tady v Praze pro mé přátele a rodinu, druhou v jejím rodném Lvově pro ty její. Myslel jsem, že jsme šťastní.
Kvůli studiu a péči o mou dceru Lucku se Oksana domů nepodívala celé tři roky. Když letos na jaře konečně promovala, chtěl jsem jí udělat radost. Koupil jsem jí letenku domů, aby mohla na týden navštívit rodiče.
„Vezmu s sebou Lucku, ano?“ poprosila mě. Váhal jsem. Poslat svou čtrnáctiletou dceru do cizí země… ale Lucka byla nadšená a já nechtěl Oksaně kazit radost. Ustoupil jsem. Jaká chyba.
Během týdne se ozývaly sporadicky. Pár fotek na WhatsAppu, pár krátkých zpráv. Chápal jsem to, byla na dovolené, užívala si rodiny. Den před příletem jsem jim oběma napsal, v kolik je vyzvednu. Oksana si zprávu přečetla, ale neodpověděla. Lucka také ne. Říkal jsem si, že balí a jsou ve spěchu.
Dnes ráno jsem vstal, oblékl se a vyrazil na letiště. Bez toho, abych se podíval na telefon. Další chyba.
Stál jsem v příletové hale, díval se na dveře a čekal. Čas příletu minul a nic. Vytáhl jsem telefon, abych jim napsal, kde stojím. A tehdy jsem to uviděl. Šedesát zpráv od Lucky. První přišla před patnácti hodinami.
Panické zprávy. Jedna za druhou. Že uletělo letadlo. Že je sama ve Varšavě na přestupu a neví, co má dělat. Že jí máma jen řekla, jak se dostat domů, dala jí peníze a odjela.
Zatmělo se mi před očima. Okamžitě jsem začal Oksaně volat a psát. Ignorovala mě. Po desítkách zpráv konečně odpověděla. Dlouhý odstavec, esej o tom, jak moc jí chybí rodina, že chce zůstat déle, že se prostě ještě nechce vrátit.
Vybuchl jsem. V esemeskách jsem na ni křičel. Že nechala mé dítě samotné v cizí zemi! Že mi to řekla na poslední chvíli! Že jsem si vzal volno z práce, abych je vyzvedl! Odpověděla mi nějakou urážkou a přestala komunikovat.
V zoufalství jsem přes WhatsApp našel její matku. Neumí ani slovo česky ani anglicky. Pomocí Google Překladače jsem z ní dostal, že Oksana chce zůstat ještě měsíc na oslavu narozenin svého bratra. Její matka prý o ničem nevěděla a okamžitě vyrazila na letiště ve Lvově, aby zjistila, co se děje. Bylo pozdě, letadlo bylo pryč.
V panice jsem našel číslo na české velvyslanectví ve Varšavě. Bůh žehnej úředníkům, kteří tam pracují. Reagovali skoro okamžitě. Spojili se s letištní ostrahou, našli mou vyděšenou dceru, pomohli jí a zajistili, aby bezpečně nastoupila do nejbližšího letadla do Prahy.
Lucka je teď na cestě domů.
Oksana mi od naší hádky nenapsala ani čárku. Její matka mi potvrdila, že od rána se neozvala ani jí.
Co mám k čertu dělat? Ta míra nezodpovědnosti a bezohlednosti, kterou projevila, je pro mě absolutně nepochopitelná. Můj život se během pár hodin rozpadl na kusy.
Ocitli jste se v situaci, která se zdá naprosto neřešitelná? Zradil vás někdo, komu jste bezmezně věřili? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je sdílení prvním krokem k řešení.
