Článek
Hned na začátek chci říct, že tohle není žádný hloupý vtip. Je to jen série nešťastných náhod, která vedla k tomu, že jsem svou ženu vyděsil k smrti.
Před pár týdny jsem si ošklivě vymkl kotník. Od té doby si na doporučení lékaře dávám večer horké koupele s Epsomskou solí. Musím se přiznat, že jsem si na stará kolena ty koupele docela oblíbil. Je to neuvěřitelně uvolňující.
Kromě kotníku mě trápí ještě jedna, poněkud choulostivější, zdravotní záležitost. Mám něco, čemu se říká angiokeratom. Zní to hrozně, ale jsou to jen neškodné rozšířené cévky na… no, na koulích. Většinu času o nich ani nevím, ale občas se mi podaří jednu z nich škrábnout nebo podráždit. A pak to krvácí. Krvácí to jako prase. A trvá celou věčnost, než se to podaří zastavit. Zkuste si dát obvaz na šourek…
Ten osudný den mi žena Jana napsala, že se v práci zdrží. Super, říkal jsem si. Dám si vanu a budu mít chvíli klidu jen pro sebe.
Jak přesně se mi to podařilo, není důležité, ale samozřejmě jsem si jednu tu cévku zase škrábnul. Následoval můj obvyklý, zdlouhavý rituál. Několik minut jsem tam seděl a s pomocí toaletního papíru se snažil krvácení zastavit.
Konečně se mi to podařilo. Ulevilo se mi. Opatrně jsem si napustil vanu, nasadil sluchátka, zavřel oči a ponořil se do horké vody a slastné relaxace.
Nebyl jsem úplně usnulý, spíš v takovém tom stavu mezi bděním a sněním. A z toho stavu mě vytrhl ten nejstrašnější zvuk, jaký jsem kdy slyšel.
Byl to jekot. Smrtelný, hysterický jekot mé ženy.
Nikdy předtím jsem ji takhle křičet neslyšel. Nikoho jsem takhle neslyšel křičet. Vyděsilo mě to k smrti. Vystřelil jsem z vany, srdce mi bušilo až v krku.
„Jano?! Co se děje?!“ zařval jsem.
Neodpověděla. Ležela v klubíčku na podlaze koupelny a hystericky plakala. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. A pak jsem se podíval na sebe. A do vany. A došlo mi to.
Vana nebyla plná čiré vody. Byla plná narůžovělé, krvavé vody.
To krvácení se mi zjevně nepodařilo zastavit tak dobře, jak jsem si myslel. Horká voda to ještě zhoršila.
A moje žena Jana, která se vrátila domů dřív, vešla do koupelny a našla mě. Zhrouceného, se zavřenýma očima, se sluchátky na uších, nereagujícího… ve vaně plné krve.
Jediný logický závěr v takové situaci? Že jsem si podřezal žíly. Že našla mé mrtvé tělo.
Trvalo mi strašně dlouho, než jsem ji uklidnil. Než jsem jí mezi vzlyky vysvětlil celou tu absurdní, trapnou historii o mém kotníku a krvácejících koulích.
Myslím, že ten obraz z hlavy jen tak nedostane. Doufám, že se tomu jednou budeme smát. Ale vím jistě, že to nebude brzy.
Stalo se vám taky někdy, že nevinná situace vyústila v naprosto katastrofální nedorozumění? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je jediná úleva to ze sebe dostat.
