Článek
Vzal jsem si Denisu, holku svých snů, před sedmi lety. Byla to láska jako trám, ale jen do svatby. Krátce po ní se začala propadat do sebe, byla neustále sklíčená a bez nálady. Nakonec jsem ji dotlačil k doktorovi a od něj k psycholožce. Zjistilo se, že trpí depresemi kvůli věcem z minulosti, na které se snažila zapomenout. Rozhodl jsem se, že budu tou nejlepší oporou. I když jsem dřel osmičky v práci, staral jsem se o většinu domácích prací a říkal jí, ať se dá do pořádku a že jsem tu pro ni.
Takhle to trvalo šest a půl roku. Šest a půl roku pekla. Denisa v podstatě jen ležela v posteli a stěžovala si. Nic nedělala, neměli jsme žádnou intimitu, žádný sex, žádné objetí, žádné výlety. Můj den vypadal tak, že jsem přišel z práce domů do nepořádku, začal uklízet, vařit večeři a na konci dne, úplně vyčerpaný, jsem si mohl „užít“ jen další nálož jejích problémů a stížností na sebe, na mě a na všechno kolem. Nemohl jsem si ani zajít s kamarády na pivo, abych si vyčistil hlavu, protože mi neustále volala, že se bojí. Neměl jsem žádný společenský život. Ale zatnul jsem zuby a doufal, že se z toho dřív, nebo později dostane a budeme žít normálně. Vždyť jsem ji miloval a slíbil jí to v dobrém i ve zlém. A tohle bylo jednoznačně to zlé.
Před čtyřmi měsíci změnila terapeutku. A ta jí vnukla myšlenku, že jelikož její deprese začaly po svatbě, můžu být jejich příčinou já. Když mi to řekla, zhroutil jsem se. Začal jsem o sobě pochybovat, obviňovat se. Ale pod tím vším se dral na povrch pocit křivdy. Obětoval jsem roky života jako dojná kráva a sluha a tohle je můj dík? Teď je to moje chyba? Rozhodla se odejít ke své matce s tím, že si ode mě potřebuje odpočinout.
První měsíc po jejím odchodu jsem byl troska. Volal jsem jí, její rodině, prosil jsem, ponižoval se, omlouval se za všechno, co jsem mohl udělat špatně. Byl jsem na dně. Ale jak ten měsíc plynul, začal jsem cítit… úlevu. Přišel jsem domů a bylo tam ticho. Mohl jsem se věnovat svým koníčkům, což jsem nedělal roky. Byt nebyl pokaždé jako po výbuchu. Mohl jsem si odpočinout. A po dvou měsících jsem si uvědomil, že můžu zase zajít s kamarády na pivo a užívat si života. Pomalu mi docházelo, jak zoufale nešťastný jsem celou dobu byl. Uvědomil jsem si, že ji už nemiluju. Cítil jsem, jak mi mládí protéká mezi prsty a že si zasloužím mnohem víc než být ošetřovatelem. Jsem pořád mladý, vypadám dobře, a když jsem někam vyrazil, ženy se mnou flirtovaly. Cítil jsem se znovu žádaný.
A pak, z ničeho nic, mi zavolala. Brečela do telefonu, že udělala obrovskou chybu, že byla idiot, když věřila terapeutce, a jak moc mě miluje. Na okamžik jsem chtěl říct ano, ano, prosím, vrať se… Ale nešlo to. Prostě jsem to ze sebe vychrlil. Řekl jsem jí, že mě opustila a že s tímhle vztahem končím. Že podám žádost o rozvod a že už jsem ztratil dost času. Po tomhle jsem zavěsil, chvíli brečel a pak… pak jsem se cítil neskutečně svobodný.
Problém je teď v tom, že všichni z mé rodiny mi říkají, že dělám chybu. Že bych ji měl vzít zpátky, že jí dlužím, abych se pokusil to spravit, že manželství není vždycky jen zábava. Jenže já jsem v tomhle manželství nikdy žádnou zábavu nezažil. Už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy bavil a nebyl nešťastný. Jsme oba mladí, ale nikdy jsme nikam nechodili, naposledy jsme spolu spali před více než rokem. Mám pocit, že jsem pro ni jen ten zpropadený sluha, a radši budu žít sám, než abych se o ni staral ještě jedinou hodinu. Na druhou stranu o sobě pochybuju. Opravdu se vykašlu na někoho, kdo je v depresi? Cítím se hrozně, jako bych selhal… Potřebuju radu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
